Cestopis Řecko – 2. díl

V noci jsme oba zjistili, že spálit se dá i ve stínu a tak jsme se ani jeden příliš nevyspali. Spálená ramena, záda i břicho se probudily s prvními paprsky slunce a byla přímo nutnost hned po ráno skočit do studené vody v bazénu. Trochu jsme se po snídani zkulturnili a vyrazili z kempu po asfaltce nahoru na křižovatku, směr další malé přímořské městečko Methóni a dále na sever.

Nejlevnější letní dovolená v Řecku od 9.990 Kč >>

Netradiční jízda | Řecká pohostinnost | Gergaliáno | V kraji Élis

Zapomněl jsem si vzít z domu něco na hlavu, což se při současných 40°C nedalo brát na lehkou váhu. Sice jsem už od Brna tvrdil, že si při první příležitosti koupím slamák, ale to se samozřejmě nestalo, protože 6 € mi včera přišlo zbytečně moc a stejně nebyl žádný hezký. A právě tady se stala ona neskutečná „haluz“.

Jak si to tak štrádujeme po rozpáleném asfaltu a já se proklínám za včerejší nevyužitou příležitost koupě, najednou se přímo přede mnou na keři houpe krásná kšiltovka. Čistá, téměř nová kšiltovka přímo pro mě. Široko daleko nebyl žádný pozemek, musela někomu uletět nebo vypadnout z auta. Okamžitě jsem ji narazil na hlavu a rozhodl se ji sundat až v Brně.

V supermarketu po cestě doplňujeme zásoby a pivo a už stojíme na křižovatce. Výborné místo na stopa komplikuje asi 70-ti letá bába s taškami s nákupem, která evidentně taky shání odvoz a dokonce si počíná velice obratně – mává, co jí ruka stačí, leze autům málem pod kola a dokonce přidává jakýsi nesrozumitelný verbální projev. A skutečně do pěti minut ji někdo bere a my máme volné pole působnosti.

Netradiční jízda v dodávce

Ani jsme ho nestihli využít. První auto je naše a shodou okolností je to opět něco extra – zastavila nám bílá dodávka s mrazákem na ryby. „Methóni?“ „OK, Methóni!“ říká obtloustlý Řek, později představivší se jako Stefanos a otevírá zadní dveře prázdné dodávky. Měl jsem trochu obavy, protože dodávka pochopitelně neměla okna a navíc kdyby se něco stalo, poletíme v prázdném nákladovém prostoru jak kuličky na pinballu, ale i to patří k dobrodružství a kdo se bojí, nesmí na stopa.

Obklopila nás tma a smrad z ryb, ale jeli jsme. 30 km uteklo jako nic a za půl hodinky jsme se už váleli na překrásné pláži pod slunečníky a palmami. V pozadí scenérie subtropického poloostrova s velikou středověkou pevností za vysokými hradbami, o které se lámaly často až metrové vlny. Ládovali jsme se nektarinkami, já doplňoval deník a pitný režim a Radek vletěl do vln. Maximální pohodička.

Po prohlídce pevnosti a její dominanty – strážné věže vysunuté několik desítek metrů do moře, jsme se vydali přes náměstí směrem pryč z města na další stopy. Směřovali jsme na sever do vesnice Archea Olympia, ale počítali jsme s tím, že dneska už to nedáme. Dostaneme se, kam to půjde a tam přespíme. Co jsme ale nevěděli, byla skutečnost, že trend ze včerejška, a sice popojíždění po 3-5 km se bude opakovat.

Auta nás brala celé odpoledne a večer. Jeli jsme malými i velkými auty, pohodlně i namačkaní a pokaždé když nás někdo vzal, vyhodil nás na začátku následující vesnice a museli jsme následně absolvovat minimálně dvoukilometrový pochod na její konec, abychom chytli dalšího stopa.

Bylo to vyčerpávající, nicméně alespoň jsme měli možnost si pořádně prohlédnout jihořecký venkov se vším všudy. Bílé a žluté fasády, červené a často rovné střechy s velkými černými ohřívači vody, zahrady s ibišky, oleandry a citrusovými stromy. U každého domu auto, venkovní posezení a kolem neposekaná tráva.

Řecká pohostinnost

Poslední stop byl asi nejkurióznější. Těsně před západem slunce nám zastavila pětadvacetiletá bláznivá holka, která pracovala v hotelu v nedalekém městečku jako obsluha a byla zvyklá na cizince. Sice mluvila anglicky dost kostrbatě, ale přesto nás uměla svými vtípky dokonale rozesmát. „Rádi bychom do Gargaliani prosím“ žádali jsme a ona „of kórs, nou problém…tventy juros“. :-D

Bohužel to, že má řidičák pouhé dva měsíce vtip nebyl, a tak jsme byli svědky jízdy převážně na druhý a třetí rychlostní stupeň, pravidelné odbočování bez blinkrů a velice slušné prznění ruční brzdy při parkování.

Odvezla nás do městečka Gargaliani a dokonce nás obdarovala dárkovým balíčkem, ve kterém byly dvě plechovky řecké limonády, domácí sušenky a buchta. A tohle jsou přesně ty okamžiky, které si na stopu člověk zapamatuje – nejen svezení daným směrem, ale také zábavná nebo obohacující konverzace a pohostinnost. Její jméno mluvilo za vše – Niké (vítězství).

Gergaliáno

V Gargaliánu jsme se rozloučili a my odešli za město. Porušili jsme svoji zásadu stavět stan vždycky než padne tma a taky se nám to pořádně vymstilo. Po tmě jsme nemohli najít žádný plácek pro stan. Okolí nad silnicí bylo temné a strašidelné, z dálky se ozýval štěkot psů a dolů do olivového háje nevedla žádná zřetelná cesta.

Po čtvrt hodině nervózního hledání jsme konečně našli kousíček místa mezi polem a lesem, alespoň trochu schovaného před silnicí a v rychlosti postavili stan a zalehli. Spát se ovšem nedalo, leželi jsme v brázdě, do spálených zad nás tlačily hroudy a kameny a ke všemu venku začalo něco chodit.

Poznáme ježka, kočku i malé ptáky, jenže toto mělo dlouhý krok. Nepříjemně dlouhý, jako člověk, který se pro něco krade. Jenže tvor ani neměl baterku, ani nevydával žádné zvuky jako štěkání nebo jiné psí projevy, jenom sem tam udělal krok pár metrů od nás. Radek svíral v ruce nůž a mně se tajil dech. Nikdo se ani nepohnul. Oběma nám mozek pracoval na plné obrátky. Co to může být a co budeme dělat jestli se to rozhodne pro nějakou agresi?

Divoký pes se dá zahnat, ale stačí jediné kousnutí a vzteklina je na světě. S člověkem je to ještě horší, ale že by se tu někdo toulal bez světla? Leželi jsme asi tak hodinu a půl a naštěstí se nic nestalo. Kroky ustaly a nám se podařilo konečně na chvíli usnout. Je jasné, že zítra opět vyspaní nebudeme.

Bohové se zlobí (5. den sobota)

Ráno vypadalo všechno jinak. Svítilo slunce, žádné stopy jsme nenašli a za světla se nebylo čeho bát. Sbalili jsme saky paky, prokapali oči, které by hravě zastaly baterky a vyrazili do supermarketu AB Food Market na snídani. Dnešní plán je dosáhnout Olympie (posvátná starověká vesnice zasvěcená bohu Diovi).

A měli jsme štěstí hned na první dva rychlé stopy po sobě. První stop nám hned po ránu rozpumpoval v těle adrenalin. Včera to byla dodávka, dneska naskakujeme na korbu velikého pickupu a usazujeme se na konec dál od řidiče, protože sklo mezi kabinou a korbou je rozbité a padají z něj skleněné vločky. Vítr nám fučí do obličeje a my si křečovitě držíme čepice a batohy v ďábelské jízdě mezi olivovníky pokrytými kopci.

Druhý stop nás bere z Filiatrá do Kyparissía a ukazuje směr z města. Prošli jsme centrem a všimli si veliké nádražní budovy – kolik asi může stát vlak ? Přišli jsme blíž a všimli si, že koleje jsou už několik let zarostlé trávou a budova zamčená. Přemýšleli jsme, co to má znamenat a když jsme si o pár desítek metrů dál všimli odstavených vagonů, došlo nám, že tady na západě Peloponésu, už s vlakovou dopravou nemáme počítat.

Během následujících pár hodin jsme se posunuli až do městečka Zacharó, kde jsme se totálně zasekli. Plac jsme měli dobrý, bylo kde zastavit a auta jezdila, ale žádné nezastavilo. Nedokázali jsme to pochopit a mně začaly trochu pracovat nervy, čemuž nepomohl ani stále silnější kravál z milionu cikád všude okolo.

Jedna z věcí, se kterou se musí stopař poprat je pocit odmítnutí. Každé auto, které projede a nevezme vás, je v podstatě odmítnutí vás samotných a když se nad to člověk ve slabé chvíli nepovznese, může to pěkně otrávit den, což se mi bohužel stalo a já ho pak otrávil Radkovi – selhání.

V kraji Élis

Po více než dvou hodinách jsme se rozhodli jít kousek pěšky a protože zrovna jel autobus, naskočili jsme na něj a nechali se za 3,50€ hodit do Pirgosu. Alespoň jsme chtěli, ale protože autobus zastavil v jakési dědince, ve které jsme viděli odbočku na Olympii 9 km, vyskočili jsme z busu taky.

A vyskočili jsme do krásného letního slejváku. Honem jsme vyhledali úkryt v nedokončené betonové konstrukci jednoho z domů a za silných hromů a blesků se krčili na kousku suchého místa. Museli jsme toto božské uvítání nějak přečkat a tak jsme se jali svačit a volat domů.

Po půl hodině bylo po dešti a my se vydali na pěší cestu směrem, kde jsme tušili božskou vesničku Olympia. Cestou jsme zkoušeli stopovat, ale ani nadále jsme nikoho nezajímali a tak se odpoledne proměnilo na pěší túru po kopcích oblasti Élis.

Na úplný závěr dne nás vzal opět pickup a odvezl až do cíle. V Olympii jsme pak předvedli husarský kousek, když jsme počkali, až se setmí a postavili stan v olivovém háji přímo vedle vykopávek pod honosně vypadajícím palácem. Celou noc se z paláce ozývali zvuky diskotéky, ale nám to bylo jedno, chtěli jsme se akorát konečně trochu vyspat.

Z antiky do ráje (6. den neděle)

Ráno jsme si dali pro jistotu budíček už na sedmou a hned po probuzení sbalili stan a přesunuli se na lavičku. Plán vyšel, přespali jsme v relativním bezpečí civilizace, kousíček od našeho cíle a nikdo nás nenachytal. Provedli jsme nějakou tu ranní hygienu a vydali se na vykopávky.

Archea Olympia, nebo chcete-li Ancient Olympia, je vesnička, o které jsou zmínky už z roku 1500 př.n.l. Sloužila jako svatostánek boha Dia a konaly se zde pravidelně náboženské slavnosti na jeho počest. Roku 776 př.n.l. se zde také uskutečnily první Olympijské hry, které se opakovaly každé čtyři roky až do roku 394 n.l., kdy je římský císař Theodosius I. zakázal. Od roku 1989 patří celý archeologický park na seznam UNESCO.

Stadion se skládá ze závodní dráhy s několika pruhy, dlouhé 212 m a tribuny tvoří travou porostlé svahy kolem dokola. Závodilo se v běhu a zápase a časem přibývaly nové disciplíny. Tak jako plno dalších návštěvníků jsme si i my vyzkoušeli olympijský sprint a hned po něm vyhlásili desetiminutovou pauzu ve stínu. Poslední hodinu jsme totiž procházeli ruiny starobylého města – zbytky starověkého zdiva, antické sloupy, půdorysy obytných budov, pozůstatky chrámů a kasáren.

Ve druhé části prohlídky pak muzeum archeologie, kde byly k vidění více než 2500 let staré sochy, bronzové sošky a talíře, zbraně, kusy brnění a další antické relikvie. Byli jsme rádi, že se nám povedlo sem dostat, protože prohlídka v nás vzbudila značný dojem a celé místo můžu vřele doporučit.

Cesta městem duchů

Po obědě před námi stál velký úkol, dostat se zpět do města Pilos, kde jak jsme zjistili, je nádherná pláž, jejíž podobu jsme znali z internetu a také ze všudepřítomných stojánků s pohlednicemi, ale jejíž jméno nebylo nikde uvedeno. Zeptali jsme se tedy prvního stánkaře, odkud se dostaneme nejlépe stopem směrem na Kalamatu. Zeptal se řecky jedné sedící slečny a oba se začali smát a ťukat si na čelo, že jsme asi koplí do hlavy…jo kdyby tak věděli.

Rozhodli jsme se, že jednodušší bude dostat se do „krajského“ města Pirgos a teprve tam se napojit na hlavní silnici směrem na Kalamatu. Bohužel náš první stop to tak úplně neodhadl a vyhodil nás až za Pirgosem, takže jsme byli nuceni projít asi 5 km skrz odporné a prázdné město.

Věděli jsme, že je neděle, ale opuštěné obchody a špinavé výlohy nenasvědčovaly, že by tomu bylo v týdnu jinak. Všude se válely často doslova hromady odpadků, ve vzduchu byl cítit silný zápach a všudepřítomná vysoká tráva plná všemožných brouků a svinstev taky na kráse nepřidá. Na nádraží stály moderně vypadající opuštěné lokomotivy na trávou zarostlých kolejích.

Opět Zachara

Byli jsme rádi, když jsme se konečně dostali za město a začali stopovat. Po asi půl hodině zastavilo první auto a opět následovalo odpoledne krátkých stopů od místa k místu. Když jsme se dostali do Zachara, modlili jsme se, abychom se tu zase nezasekli jako minule, ale naštěstí to nebylo ani 5 minut a už jsme frčeli s takovým podivným týpkem, který v ruce svíral jointa na Thólo. Měli jsme v plánu dostat se co nejdál vstříc naší vytoužené pláži, ale v místě, kde nás týpek vysadil, jsme situaci přehodnotili.

Seděli jsme v nádherném baru na deset kilometrů dlouhé pláži na důkladně opracovaných pařezech z palem, nad sebou slunečníky z rákosí a před námi nekonečné modravé dálky odrážející slunce na blankytné obloze.

Týpek s jointem (jméno jsme bohužel oba zapomněli) nám domluvil odvoz až do Gargaliani, ale odmítli jsme a domluvili se, že dnešní noc strávíme v blízkém borovicovém porostu. Měli jsme toho opět za celý den dost, takže jsme místo dalšího přesunu dali parádní koupání a večer zakončili třemi pivečky na pláži při západu slunce.

Autorem je Martin Neužil

Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023

PC » Cestopisy » Cestopis Řecko – 2. díl