Výhled na jezero Garibaldi
Ahoj, jmenuji se Bára, je mi 26 let a momentálně dělám AuPair v USA (pracuji a současně studuji), konkrétně v Seattle ve státě Washington. Jsem tu již více než půl roku a rozhodla jsem se vždy do pár řádků zvěčnit moje zážitky a postřehy o životě zde. Jedná se o pokračování mého blogu, který od té doby, co jsem přijela, píšu. S cestováním mám zkušenosti především za účelem práce (animátor v Řecku a Bulharsku), studia (Sport academy v Dánsku) nebo prostě jen tak po Evropě s letenkami za pár korun.
Návštěva knihovny v USA
Knihovny tu mají super. Už jenom proto, že vás neobsluhuje věčně naštvaná knihovnice, u které je knír vysoce módní záležitost. Tady je věkový průměr trochu nižší a povaha sympatičtější. A taky kartičku vám tu vystaví zadarmo, žádné příspěvky a půjčit si můžete třeba celý regál najednou. Čtení je zde spíše cool a trendová záležitost.
Výlet do Kanady
Můj další volný víkend jsme se vydaly podruhé do Kanady. Tentokrát směrem více na sever a to do Whistleru. Protože má Lucka, se kterou jsem jela, ve Whistleru kamarády, kteří jeli s námi, naše první zastávka byla u nich. Já už jsem ve Vancouveru byla v březnu, ale teď jsem viděla zase úplně jiné věci. Večer jsme společně zašli na sushi. Vybírali jsme, co si dát a zvolili jsme combo, což bylo pro více než jednoho člověka. Když jsme to objednávali, tak nám ta Asiatka povídá, že si mysli, že je toho na nás trochu hodně.
Tak jsme ji ujistili, že nemusí mít starosti. Když, nám přinesla tác, tak jsme si řekli, že nechápeme, proč to říkala, že to je tak akorát. Ale to jsme nevěděly, že má ještě něco v záloze, takže to samozřejmě dopadlo tak, že jsme si ještě část jídla nesli v krabičce domu, protože jsme to nemohli sníst – moudrá Asiatka měla správný odhad.
Cesta k jezeru Garibaldi
Druhy den jsme vstávali dost brzo, abychom toho stihli co nejvíce. Po cestě do Whistleru jsme se zastavili, že půjdeme na tůru k jezeru Garibaldi. Počítali jsme, že to nebude na dlouho, spíše takový pohodový výšlap. Nakonec se z toho vyklubalo krásných 22 km a několikahodinový výšlap, půlka do kopce, půlka z kopce. Když jsme došli zpět k autu, pálili už nás tak nohy, že jsme si je namočili v místní horské bystřině, a vůbec nám nevadilo, že teplota nebyla zrovna na máchání čehokoliv.
Takže pro zbytek dne jsme měli celkem odpracováno a pokračovali jsme už do Whistleru. Jediné na co nám zbylo dost sil, byl lehký průzkum terénu, sebrat mapy a najit kemp. To se nám podařilo až na třetí pokus, protože kempy byly dost obsazené. U třetího pokusu to bylo poslední místo, které měli ještě volné. Zajímavé bylo, že tentokrát se nezajíždělo autem ke stanu, ale auto necháte na parkovišti a ke stanu si odvezete své věci na kolečku. My jsme měli štěstí, že to poslední místo bylo celkem blízko, takže jsme s tím kolečkem nemuseli štrádovat takovou dálku.
Návštěva Whistleru
Návštěva Olympijského parku ve Whistleru
Neděli jsme strávili celou ve Whistleru. Musím říct, že je to opravdu pěkné menší městečko s horskou atmosférou podobně jako v Evropě. Vypadá to tam trochu jako ve Špindlerově Mlýnu. Všechno drahé, po ulicích se procházejí všichni tak nějak pomaleji a kolem dokola jsou samozřejmě hory. I my jsme tedy nasadili procházkové tempo a město si prošli. Olympiáda ve Vancouveru se z jedné
části odehrávala právě tady, takže všude byly patrné ještě olympijské pozůstatky, jako muzeum, kruhy a sochy.
Na cestě zpátky jsme se proto stavili v Olympijském parku, kde byly některé zimní sporty, jako třeba biatlon a skoky na lyžích. Cely výlet jsme si přály zahlédnout pravého kanadského medvěda! Ideálně ho tedy zahlédnout po cestě někde z auta, protože o osobní návštěvu a výměnu vizitek jsme tedy rozhodně zájem neměly. Žádného jsme ovšem nepotkali.
Výlet do národního parku Mt. Rainier
Během volných dnů jsme jeli i na výlet k nám do blízkého národního parku Mt. Rainier, což je hora, která je snad na všech pohlednicích Seattlu a která je taky všude ze Seattlu při dobré viditelnosti patrná. Vybrali jsme si trasu podle jedné aplikace, která vám ukáže fotky, popis a obtížnost. Vyrazily jsme teda vstříc hoře, ale zvolily jsme lehčí obtížnost, kdy ještě nepotřebujete cepíny. Tedy teď si z toho dělám srandu, ale následně jsme se presvedčily, že na tom něco bude. Jak jsme tak šly naší trasu, tak jsme začaly potkávat lidi s krosnami, hůlkami, helmami a dokonce i s lyžemi.
Výšlap na Mt. Rainier
Tak jsme začaly doufat, že jsme opravdu vybraly správnou trasu. Všichni na nás s úsměvem pokukovali, vyrazily jsme si to jen tak v teniskách a tílku s batůžkem. „Vy asi jdete jen tak na procházku a zase dnes zpět, že jo?“ ptali se nás kolemjdoucí s lyžemi. Ti vylezli až nahoru, kam to šlo, a dolů jeli na lyžích. Pořád jsem nechápala, kde to zakempovali, když tvrdili, že je tam někde kemp. No každopádně jsme došly až tam, kam to bylo možné a ještě jsme zkusily i kousek dál.
Škrábaly jsme se srázem nahoru a přitom se držely větví a všeho, co šlo. Začal být cítit závan sněhu, který se před námi začal objevovat. Takže jsme raděj zase rychle slezly dolů. No rychle je trochu silné slovo, protože dolů to taky nebyla sranda, lezly jsme v podstatě po čtyřech. Už chápu, proč měli všichni takové vybavení, a doufaly jsme že nás při tom nikdo nevidí. Když jsme přišly zpátky k autu, četly jsme si na nástěnce, co se má všechno mít s sebou a měly jsme tak jednu věc.
Samozřejmě se asi myslí, ze člověk pokračuje dál, až k vrcholu hory. Cestou tam jsme narazily i na zajímavé záchody. A to sice, že jsou dva vedle sebe, ale není tam žádná stěna nebo budka, prostě jen ta „mísa„. Takže si můžete s kamarádem dojít na záchod najednou a ještě si u toho pokecat :) – nevyzkoušely jsme si to.
Shodou okolnosti jsem se pak na Mt. Rainier dostala během týdne ještě jednou, tentokrát jiné pěší tůře. Dá se jit na tolik míst, že ani člověk neví, kam dříve. To jsme byli zase trochu výš a měli horu z jiného pohledu. Vrátily jsme se totálně poštípaný od komárů. Člověk by řekl, že s přibývající nadmořskou výškou komárů ubývá, ale je to přesně naopak.
Autorem článku je Barbora Stejskalová