Koupačka v Atlantiku
Konečně Atlantik (3. den – úterý)
Ráno po chlastačce bez kocoviny – nádhera. Dali jsme sprchu, snídani, kafe a vyrazili na vlak nebo autobus směr město Coimbra. Nevěděli jsme přesně jakou variantu cesty zvolit, ale po pár pokusech získat tyto informace od lidí na nádraží jsme zvolili vlak s možností vystoupit u moře. A povedlo se. Vlak nás za nějakých 5 euro odvezl do města Ovar a po hodinové procházce rozpáleným městečkem směrem na západ jsme chytli autobus do příměstské vesničky Furadouro. A pak to přišlo.
V polední výhni se před námi konečně otevřel Atlantik v celé své kráse a báječná prázdná pláž s kamenitým a betonovým náspem proti vlnám. Jak jsme se blížili k vodě, byli jsme čím dál nadšenější, až jsme ze sebe v největší euforii sházeli svršky a před udivenými obličeji místních lidí a návštěvníků přímořské kavárny vběhli jenom v trenažérech do vln.
Koupali jsme se a plácali ve vlnách a fotili a zase koupali a natáčeli vlny a pili zbytek červeného vína ze včera a jedli bagety se sýrem a zase se koupali a zase se plácali ve vlnách a bylo nám krásně. Jako kdybychom viděli moře poprvé v životě.
Vlny se postupně zvětšovaly a dosahovaly blíž a blíž k našim věcem na břehu, až jsme se rozhodli to pro jistotu zabalit. Nebylo to však za minutu dvanáct, ale spíš 5 minut po, protože ta poslední, největší vlna lapla Skotymu ručník, brýle, boty, karimatku i ponožky. A byla to sranda sledovat, jak běhá po pláži ve zběsilé snaze ukořistit zpátky svou cestovní výbavu :-)
Zastávka ve městě Aveiro
Cestou zpět na nádraží do Ovaru jsme stopli sympatického pána, který nám poradil zastávku ve městě Aveiro. Toto město je domovem slavné portugalské pochoutky Ovos Moles, což je sladká rolka z vaječného sněhu, šlehačky a ovocné náplně. Je opravdu velmi sladká takže z jediné si osladíte život až až. Když už jsme byli v tom testování, vyzkoušeli jsme v místním baru i další vyhlášený pokrm a to Francesinhu. To byl sendvič ze speciálního chleba, mletého masa, šunky a párku, to celé zapečené sýrem a zalité omáčkou z rajčat a piva. Obyčejně servírováno s hranolky. Dali jsme si to napůl, a i když to bylo velice dobré, jedna porce za 8 Euro stačí s přehledem pro dva lidi.
Cestou do Coimbry
Vlak jsme stihli na minutu přesně a cesta do Coimbry trvala asi hodinu a půl, takže na hlavním nádraží v centru města jsme vystupovali opět za tmy asi v deset večer. Coimbra je studentské město, jehož dominantu tvoří nejstarší univerzita v portugalsky mluvících zemí a jedna z nejstarších na světě (založena roku 1290). Řada fakult, včetně rektorátu a hlavní budovy se rozkládá na vysokém kopci nad městem a dostanete se k nim úzkými a prudkými uličkami. Je to oblíbené místo nejen pro studenty ale také pro zážitkuchtivé turisty, a proto potřeba dávat pozor na mistrně projíždějící minibusy.
Studenti z Coimbry
Cestou jsme si na netu vyhlídli pár hostelů, ale ten pravý jsme odhalili úplnou náhodou. Kroužili jsme v oblasti, kde měl být jeden dobře hodnocený, ale ten, jak jsme později zjistili, byl zrušen dva roky nazpět. V počínající zoufalosti naštěstí Skoty zpozoroval nenápadný a ošuntělý vývěsní štít na jednom domě a ubytování bylo v suchu.
Posilnili jsme se pivem, snědli něco sušenek, dali sprchu a vyrazili na noční prohlídku města. A měli jsme štěstí. Zrovna se na náměstí Praça Republica konaly imatrikulační slavnosti, takže se vskutku bylo na co dívat.
Po celém náměstí byly stovky studentů oblečených do tradičních černých hábitů až k zemi. Všichni pili pivo, jedli pizzu a McD produkty a hlavně se bavili. V Portugalsku jak jsme později zjistili konverzací s domorodci, je tradicí, že starší studenti si rozdělí ty mladší a v tento večer „přijímání do studentské obce“ na ně křičí, nutí je dělat různé blbiny a hlavně je učí poslušnosti a respektu.
Poté se studenti zapojí do různých seznamovacích her a celý večer se zakončí v několika různých klubech se studentskými slevami. Také nás na jednu akci zvali, ale bylo už pozdě a chtěli jsme být druhý den ready. Zdvořile jsme tedy odmítli, dopili pivo z kelímku a šněrovali si to na hostel do betle.
Coimbra (4. den – středa)
Město Coimbra
Hned po ránu jsme na recepci nafasovali mapu, nechali si doporučit hlavní body města a vyrazili poznávat. Prošli jsme kolem knihovny a věznice (mezi jednotlivými fakultami v husté zástavbě se skutečně rozkládá věznice – portugalsky penitenciaria) až jsme přišli k hlavnímu areálu univerzity. Člověk vyleze asi kilometr dlouhé schody, přepochoduje náměstí a projde průjezdem a najednou se před ním otevře nádvoří ze tří stran obklíčené školní budovou. Ze čtvrté se mu pak naskytne jedinečné panorama města dole pod skálou.
Prolezli jsme křížem krážem univerzitu a vydali se klikatými tajuplnými uličkami dolů k mostu Svaté Kláry. Zde jsme dobrých 10 minut fotili, protože vítr pravidelně napínal veliké portugalské vlajky na mostě a já chtěl za každou cenu co nejlepší snímek s nádhernou červenozelenou portugalskou vlajkou. Podle doporučení jsme se vydali k Mostiro de Santa Clara (klášter sv.Kláry) a pak dále do kopce ke katedrále a pevnosti s muzeem zbraní.
To ale mělo zavřeno, tak jsme alespoň obešli celou pevnost (cca 3 km) a hladem, žízní, únavou a především venkovní teplotou zasedli úplně vyřízení do stínu jedné taverny. Dali jsme si oběd (myslím, že to byl opět hamburger a hranolky), zapily pivečkem a pořádně si odpočinuli na břehu řeky Mondego, abychom nabrali sílu. Před námi byla 350 km dlouhá cesta přes Lisabon do našeho dalšího cíle – města Évora.
V autobuse jsme pořídili unikátní fotku – vedle řidiče byl digitální ukazatel teploty a my se snažili zachytit nejvyšší bod, abychom jej následně provokativně umístili na Facebook. V ČR bylo tou dobou +-12°C, nám se povedlo na fotce zachytit 31°C. Cestou jsme sledovali fantastickou subtropickou krajinu Portugalska s množstvím kopců a plání porostlých suchými dřevinami a keři. Viděli jsme pastviny plné nejrůznějšího dobytku, pár menších měst a nejvíce nás ohromil obří most Vasco de Gamy při příjezdu do Lisabonu. Ponte (most) Vasco de Gama je nejdelší most v Evropě s celkovou délkou 17,5 km – v té je ovšem zahrnuta i délka na souši.
Zajímavostí je, že tento most se otevřel v roce 1998, kdy v Portugalsku probíhala světová výstava Expo 98 – ten rok s tématem 500 let od objevení první obchodní cesty mezi Evropou a Indií právě Vasco de Gamou. Mohutnost a délka tohoto mostu doslova vezme návštěvníkovi slova i dech a tento pocit přetrvá několik minut, dokud z něj člověk nesjede do jihovýchodní části města.
Nocleh v Évoře
Évora – památky
V Lisabonu jsme pouze přeskočili na další autobus, a když jsme se navečer probudili na konečné v Évoře, padla už téměř tma a tak jsme si raději pospíšili najít nějaký nocleh. Opět jsme si na netu v autobuse vyjeli oblíbené a doporučené hostely a zamířili hned k tomu nejbližšímu a zároveň nejvyhlášenějšímu. Jmenoval se Old Évora a majitel byl veselý a přátelský a taky bezesporu maximálně přihřátý chlap s pupkem kolem padesátky. Zdvořile nám všechno ukázal, vyinkasoval 12 Euro od každého a šel čučet na TV. My jsme si dali odpočinek, jídlo a vyrazili do města za písničkou.
Pan domácí nám věnoval mapu a vyznačil nám celkem 3 bary, které jsou oblíbené u studentů, a my se rozhodli, že si dáme pivo v každém z nich. A taky jo. Dokonce ve vícero. První bar, který jsme navštívili, se skládal se ze dvou místností a velikého dvora s pohodlnými proutěnými sedačkami. Scénu pak dokreslovala videoprojekce přes celé průčelí 4 patrového domu.
Venku bylo pořád teplo, takže jsme usedli do sedaček, pili točené pivo a sledovali videoklipy v monstrózní projekci jako pánové. Jako pozornost podniku jsme dostali misku tzv. Lupini. To jsou v podstatě dezertní fazole, které jsou u nich stejně obvyklé jako u nás arašídy a mají velice zvláštní chuť, nepodobnou ničemu v ČR.
Další bar – další pivo :)
Když nám přišlo smutno v prázdném dvoře, zamířili jsme na malé náměstí Praça de Sertorio do dalšího baru. Tento bar byl sice plný lidí, ale všichni koukali na fotbal, a pivo měli pouze 0,33 Sagres, což nebyla naše oblíbená značka. Vyrazili jsme tedy dál a po hodině hledání v temných středověkých uličkách města našli tajný vchod vedoucí kamsi do útrob studenthousu, který měl skrývat další doporučený bar. Prošli jsme přes vrátného a usedli v příjemném studentském podniku.
Dominantou místnosti byl kulečník, kolem kterého běhal asi 130 čísel vysoký trpaslík, zbytek baru tvořilo pár jednoduchých a rozviklaných stolků s barovými židlemi a vzadu se v přítmí na okenní římse napájel jakýsi pár vínem a kontroloval si jazykem mandle. Z reproduktorů vyhrávali Red Hot Chilli Peppers. Usadili jsme se kousek od baru a za chvíli už nám na stole přistála dvě točená piva v akci celkem za 0,50 €, což bylo suverénně nejmíň, kolik jsme za celý zájezd zažili.
Poslední místo, které jsme ten večer navštívili, resp. kam jsme se byli schopni domotat, bylo malé náměstí s kamenitým podložím, kde seděly davy studentů a koukaly na představení starších spolužáků. Opět jsme vytušili, že jde o tradici, když přišla parta asi 10 kluků a holek a začali zpívat, tančit a hrát na kytaru a jakýsi další strunný nástroj. Během toho skandovali jméno univerzity Évora a pili víno a pivo. Shlédli jsme nakonec celé představení, užili si té krásné post-prázdninové atmosféry a vyrazili na kutě.
Évora + Lisabon poprvé (5. den – čtvrtek)
Ráno v Évoře, bylo jak jinak než nádherné. Slunce už od rána pálilo a ani lehká kocovina mu neubírala na kráse. Zdlábli jsme tousty se sýrem a misku vloček, zapili řádně džusem a vyrazili na prohlídku města, které jsme ze včerejška znali jen po tmě. Město Évora je místo zapsané na seznamu světového dědictví UNESCO, jeho počátky směřují před náš letopočet a za tu dobu se zde vystřídala vláda Římské říše, říše Maurů a nakonec samotných Portugalců, proto zde naleznete památky antické, muslimské a také gotické i renesanční.
Je to velice zvláštní pohled, když stojíte na hlavním historickém náměstí, za sebou máte nádherně upravenou Dianinu zahradu, před sebou antický Dianin chrám (Templo de Diana) a 30 metrů za ním se tyčí gotický Kostel sv. Františka s rozsáhlou podzemní kostnicí. Je to jako leporelo, které do sebe příliš dobře nezapadá, ale je na něm dobře patrné jaké doby a kultury se tímto jedinečným místem přehnaly.
Koleje v Lisabonu
Celé město, které tvoří v podstatě pouze historické centrum, má jen asi dva čtvereční kilometry obehnané vysokou kamennou a dokonale zachovalou zdí, přes kterou vede směrem do města asi devítikilometrový akvadukt, dříve používaný k dodávkám vody. Z tohoto důvodu nám prohlídka města zabrala sotva hodinu a půl, ale nedá se v žádném případě říct, že bychom se nudili.
Celé historické centrum je naprosto úchvatné, tvoří ho stovky malých spojených domečků a desítky věží, kašen, fontán, náměstíček, miniaturních uliček, také stromů, schodů, laviček a především památek s náboženskou tématikou od kostelů, přes katedrály a chrámy až po výše zmíněné kostnice a hrobky.
Atmosféra města Évora
Navštívili jsme évorskou katedrálu (monumentální budovu, jejíž výstavba do dnešní podoby trvala přes 200 let), náměstí Giralda s množstvím restaurací a nakonec jsme v poledne zakýblovali na venkovní posezení do baru oTunes, kde jsme si dali radlera, pivečko a naposledy dýchali středověkou atmosféru tohoto jedinečného města. Nechtělo se nám dál. Bylo nám tak krásně, jako nikdy. Všechny starosti a povinnosti každodenního života byly tak daleko a atmosféra v městečku byla tak uvolněná.
Nikdo nikam nespěchal, nehonil se na penězi, široko daleko se každý jen opaloval na lavičce, učil se, maloval obrazy nebo fotografoval a my chtěli, aby ten okamžik dokonalosti přetrval navždy. Museli jsme ale v sobě probudit dobrodružného ducha, protože před námi byl další cíl – cesta na autobusové nádraží a jízda do Lisabonu.
Hned po příjezdu jsme měli štěstí – podařilo se nám najít internet i metro, tak jsme vytyčili trasu do vybrané oblasti blízko centra s velkou koncentrací relativně levných hostelů. Vybrali jsme jeden vysoko na kopci s poetickým a příznačným názvem Chillout Hostel – pokoje na kartu, volný přístup na PC s netem, 3 patra s terasou, veliká kuchyň plná nápisů a legračních tabulek, na ledničce nápisy lihovkou s rokem návštěvy a místem bydliště návštěvníků. Připsali jsme tedy „Brno – Slatinské Království“ a šli si odpočinout na pokoj.
Protože bylo celý den strašné vedro, domluvili jsme se, že prohlídku Lisabonu necháme na zítra a dnešek strávíme v duchu názvu hostelu ve společnosti nějaké lahve vína a odpočinku. Tak tak jsme stihli otevírací dobu malého krámku naproti a zakoupili balíček brambůrek a flašku Lambrusca, které nám bylo z důvodu špatně zvládnuté anglicko-portugalské konverzace prodáno namísto bílého vína, které jsme původně chtěli. Pak jsme se vylepili na přilehlý dvorek patřící k hostelu a dali si maximální chillout, dokud kolem půl desáté nepadla tma. Večer jsme pak zakončili partičkou šachu a kolem půlnoci padli do postele jako dvě mrtvoly.
Autorem je Martin Neužil