Cestopisné putování po Řecku – 3. díl

Navazujeme na předešlý den, kdy jsme byly v Archea Olympia. V noci zase nebyl klid. Já sice spal jako pařez, ale Radek tvrdil, že tlusťoch, co měl postavený stan pár metrů od nás, v noci přišel a svítil nám do stanu. Pak se vrátil ke svému a někomu německy volal.

Řecké ostrovy: Nejlevnější letecké zájezdy – 6.880 Kč →

Naštěstí to nebyla policie, takže ráno bylo všechno v pořádku. Sbalili jsme se a odešli zpět na pláž. Tam jsme si dali snídani, koupačku a já se vyvalil do písku jako vyvržená velryba a usnul. Až do dvou jsme se povalovali a odpočívali, Radek se chodil koupat, já četl průvodce po Řecku a poslouchal hudbu v MP3.

Cesta do Athén

Byl to sice relax, ale mě na takové flákání příliš neužije a tak jsem kolem druhé přemluvil Radka, abychom to zvedli a pokračovali v cestě. Bohužel když jsme přišli k hlavní silnici a chtěli začít mávat, přišel asi 20-ti letý borec se třemi velkými taškami a řekl, že za dvacet minut mu jede odtud autobus do Athén. Zrada. Vypadáme, že jsme tři a máme víc tašek než žena fotbalisty.

Samozřejmě nám nikdo nezastavil a navíc jsme museli každých pět minut bojovat se sršni, kterých tam bylo požehnaně a jejichž rozměry se blížily malému vrtulníku. Nakonec jsme ale po hodině a půl přece jenom vypadli a vyskočili až v Kyparissíi. Procházka městem, návštěva lokální gyrosárny, malá svačinka a další procházka městem na jeho druhý konec.

• last moment Řecké ostrovy
• památky Řecko

Následovaly další tři stopy v klasickém trendu pár kilometrů, a když zapadlo slunce, octli jsme se ve vesničce Chora vysoko v kopcích. Byla tma, štěkali psi a my opět neměli místo na spaní. Hromy a blesky na naši hlavu a my se táhli do kopce za vesnici najít něco na přespání. Podařilo se to asi po dvaceti minutách chůze po neosvětlených serpentýnách. Na stráni nad úrovní silnice byl olivový hájek se spoustou rovného místa a tak jsme tam hned rozdělali stan a vletěli do spacáku.

Opět jsme nebyli úplně klidní. Psi štěkali nedaleko od nás a bylo jich hodně. V půlce noci jsme dokonce cítili, jak nám něco hrabe pod stanem, ale to už nám nedalo a s kraválem jsme vylezli ze stanu. Nic jsme neviděli a vrátili se do betle. Takové noci nám byl čert dlužen,…ale můžeme si za to sami, zlaté pravidlo zní: „Plac na spaní sehnat za světla!“.

Zpátky v civilizaci (8. den úterý)

Budíček v 7:00 a hurá na nohy, zbývá nám odhadem nějakých 20 km do cíle k vysněné pláži a nemá smysl zdržovat se v kopcích. Sotva jsme slezli k silnici, jelo auto a okamžitě zastavilo. Postarší pán se zapáleným cigárkem nám nabídl odvoz až do Koryfási a pak se celou cestu snažil rozlepit oči. Vyhodil nás na křižovatce za vesnicí, kde jsme už jednou čekali a vůbec jsme netušili, že se tu ocitneme ještě potřetí, ale o tom později. Slunce ještě úplně nevyšlo a na nás útočili komáři. Nevěděli jsme, kde se tady berou, ale byly jich stovky a kousali všude, kam to šlo.

Po deseti minutách nás naštěstí vysvobodil týpek středního věku, který toho moc nenamluvil a my jsme se nechali vyhodit u odbočky na kemp Erodos. Měli jsme za to, že vytoužená pláž Voidokilia (název jsme objevili na velké tabuli s mapou celé oblasti) je někde za rohem a chtěli jsme alespoň jednu noc strávit v kempu kvůli hygieně a dobytí baterek foťáku i mobilům. Vypadalo to slibně, ale protože ještě nebylo ani osm hodin, recepce byla zavřená. Řekli jsme si tedy, že si zatím necháme věci u sebe a vyrazili na pláž.

V Řecku je zajímavé, že když si chcete vyrazit na pláž, většinou to z nejbližší obydlené oblasti zabere tak hodinu pěšky a to byl i tento případ. Šli jsme po asfaltové cestě, která od sebe oddělovala mořskou zátoku na levé straně a rozsáhlé sladkovodní mokřady s množstvím ptáků na straně druhé. Podle cedulí v malé dřevěné pozorovatelně se tady kromě jiných ptáků vyskytují i plameňáci, pelikání a kormoráni, ale bohužel se nám nepodařilo žádného z nich objevit. Pokračovali jsme tedy cestou dál a ranní rozbřesk nám poskytl jedinečné světelné efekty, takže jsme fotili, co se dalo, hlavně nejrůznější květy, plody, hmyz a taky krávy a ovce, které se pásly v ohradě.

Nakonec jsme potkali pána s nádherným psem, a když se ho Radek zeptal na cestu, nabídl nám, že nás tam hodí. Ujel s námi dobré tři kilometry a vyhodil nás na rozcestí. První široká cesta vede na útesy na hrad a druhá nenápadná stezka podél vody na pláž. Zvolili jsme pláž, zamávali mu na rozloučenou, obešli cedule s nápisem „No entry! Risk of Rock slide“ a šmatlali zarostlou, ale evidentně využívanou cestičkou do neznáma. Po levé straně se tyčily mohutné skály porostlé nízkými stromky a vpravo bažiny přecházely do velikého jezera.

Legendární pláž Voidokilia

Vzal jsem si klacek na strhávání pavučin a klestil si cestu mezi kameny a větvemi stromků. Po 10 minutách se scenérie změnila v písečné, vegetací porostlé duny všude kolem nás. Nohy se nám bořily do jemného, ale hlubokého písku. Šlo se ztěžka. Našli jsme lidské stopy a pokračovali po nich směrem, kterým jsme tušili jako správný. Ještě dva tři písečné kopce, ještě chvíli vydržet to tempo, přemluvit nohy k dalšímu odražení v bořícím se terénu a už jsme tam.

Za posledním kopečkem se před námi rozprostřela pláž Voidokilia v celé své tyrkysové kráse. Je to spíše zátoka, kterou spojuje s otevřeným mořem malý průliv a ze všech stran ji obepíná pás suchodřevin rostoucích z písečných dun. Nad celou zátokou se tyčil zbytek středověkého hradu. Neváhali jsme ani minutu, zabrali místo v samotném centru prozatím prázdné pláže a vrhli se do průzračné vody. Hladina měla dobrých 80 metrů od pobřeží stále stejnou hloubku (po pas) a pak se dramaticky ztratila v hlubině. Připlavaly k nám i malé rybky, které jsme krmili sušenkami a snažili se je přitom vyfotit.

Jak jsme později zjistili, chodí a jezdí se sem po prašné cestě úplně z opačné strany, ale i tak jsou to do nejbližší vesnice dobré 4 km, takže pláž není osázena ani bary ani slunečníky ani stánky s ledovými nápoji a sluneční kosmetikou. Je to kus nedotčené přírody, a právě proto jsme se tu cítili tak dobře. Až na ty zatracené plážové bodláky, které jsme si co chvíli zapíchli do nohou.

Asi v půl 12 se pláž zaplnila lidmi a my se rozhodli pokračovat v cestě. V plánu jsme měli návštěvu již dříve zmiňovaného městečka Pilos a nákup dárků a suvenýrů. Na hlavní silnici nás vzal příjemný chlapík v SUV a světě div se, objevili jsme se zase na naší známé křižovatce za Koryfási, tentokrát z té třetí strany, co nám ještě chyběla. Nechali jsme se ale vyhodit až v Gialově a protože shodou okolností nás vyhodil přímo před kempem Navarino, na nic jsme nečekali a šli se za 6€ ubytovat. Sprcha, hygiena, převlečení do posledního čistého oblečení a hurá na oběd do Pilosu.

Přístav Pilos

„Ty vole do Pilosu to je 8 kiláků, tam jsme za čtvrt hodinky nejpozději“ řekl jsem Radkovi, když jsem poprvé zvedal palec na projíždějící auto. Kdybych jenom věděl, jak moc jsem se mýlil. Přestože jsme chtěli tak absurdní vzdálenost (abychom nemuseli šlapat po frekventované asfaltce bez chodníků a přes vysoké kopce), trvalo to skoro 40 minut a stálo nás to dva našlapané kilometry ve 40°C výhni než nám skutečně auto zastavilo. Vyhodilo nás na začátku Pilosu a my seběhli z kopce na náměstí a konečně se nadlábli. Na to jsme se ve skutečnosti těšili nejvíc – pořádné jídlo.

Radek si dal pořádnou porci gyrosu a já toužil ochutnat pravý řecký salát s fetou. Bylo to jednoduché, ale výborně ochucené a fetu jako tam, jsem nikdy nikde neměl. Spokojení a napapaní jsme to spláchli pivečkem a vydali se na procházku podél vody. Pilos bylo nádherné přímořské městečko plné lidí, tavern a nejrůznějších obchůdků. Roku 1827 se tu odehrála slavná námořní bitva (u Navarina), ve které loďstvo Británie, Francie a Ruska definitivně zničilo Turecko-Egyptskou námořní flotilu a Řecko tím získalo nezávislost. Dodnes je v přístavu pomník na památku a také v jedné taverně jsme si všimli kreseb zachycujících tuto významnou událost.

Hradní pevnost už byla zavřená (v Řecku mají trend zavírat všechny památky v 15:00) a tak jsme šli zpět do centra. Koupili jsme dárky, nějaké zásoby, dva kartony piva na večer a já sobě magnetku a kolem šesté vyrazili zpět do kempu, abychom ještě stihli koupačku na přilehlé pláži. Voda byla báječná. Slunce už nepeklo, ale příjemně sušilo a tak jsme střídali lehátko a moře a pořád dokola. Když jsme byli řádně vyplavaní, vybrali jsme si malou písečnou stráňku a pustili se do piv. Povídali jsme si a pozorovali západ slunce na horizontu, a když došlo pivo, šli jsme do obchůdku pro další, a když došlo i to, šli jsme zase pro další a tak pořád dokola, dokud jsme kolem dvanácté oba neodpadli.

Vodopádů není nikdy dost (9. den středa)

Ráno jsme vstali kolem 9, dali si zřejmě poslední sprchu a vyrazili směrem Kalamata. Měli jsme to jen 30 kilometrů, ale letadlo letí v 18:20 a my chtěli mít maximální klid. Dostali jsme se poměrně rychle na křižovatku dělící hlavní cestu na Pilos a Kalamatu a po chvíli se povedlo sehnat stop až do Kalamaty. Vezl nás postarší Rakušák, který tu žije už 40 let, a když jsme byli téměř v cíli zastavil auto a řekl nám „Tady touhle cestou jsou nádherné vodopády, jestli máte čas, běžte se tam podívat“. Souhlasili jsme a opustili vůz.

„Kámo, tak ti nevim, jestli to stojí za to se tam trmácet. Ztratíme čas a vodopádů jsme si užili na Islandu až až ne?“. Trošku jsme zadumali, ale protože bylo teprve 10 hodin, rozhodli jsme se to vyzkoušet. Šli jsme tři řecké kilometry pěšky (řecký kilometr = údaj z tabulky, který ale velice zřídkakdy odpovídá realitě) vyprahlou řeckou krajinou a stále se víc a víc svažovali dolů. Neuměli jsme si pořádně představit, kde se tady na placce vezme najednou nějaký vodopád, ale brzy jsme pochopili.

Po asi 300 metrech prudkého klesání jsme sestoupili až na dno rokle a narazili na průzračnou říčku, která byla sice dokonale modrá, ale byl to úplně jiný odstín, než všechna moře a jezera, co jsme doposud v Řecku viděli. Tohle byla čistá azurová s příměsí čehosi kouzelného. Cesta vedla proti proudu a na říčce se tvořila větší a větší jezírka. Přeskakovali jsme balvany a blátivé louže a drali se mezi zelenou vegetací dál a dál po proudu. Sem tam kovový úchyt na přidržení, dřevěný mostek nebo ohnutý strom a najednou se před námi z hustého džunglovitého porostu vynořil asi 15 metrů vysoký vodopád, který zásoboval vodou pohádkové jezírko pod ním.

Byli jsme z té scenérie naprosto vyvedeni z míry a okamžitě začali dokumentovat a fotit jako smyslů zbavení. Pak jsme si vylezli na jednu menší skalku, která se nám pozdávala a kochali se. Jezírko bylo ze všech strach obehnané vysokými skalami, ze kterých občas někdo skočil dolů a malinkatá pseudoplážička na mírnějším svahu se pomalu plnila turisty. Skutečně, počet návštěvníků jezírka se zdvojnásoboval snad každých deset minut a tak jsme se rozhodli vrhnout do vody, dokud je v ní ještě kousek místa. Voda byla ledová, ale nám to nevadilo. Lezli jsme po rozbitém provazovém žebříku na dvoumetrový výčnělek nad hladinou a skákali dolů.

Cesta zpět byla trochu těžší, jednak jsme se neprodírali jen matkou přírodou, ale také davy turistů, které vyloženě táhly na vodopád jako křižáci na Izrael. Většina dam měla vyloženě terénní outfit sestávající z delších nebo kratších, ale velmi volných šatů, které se zachytávaly o keře a větvičky stromů a hlavně žabky, s nimiž věřím, že se bez úrazu nedá dostat ani tam, natož pak následně nazpět. Jedny boty na asi pěticentimetrovém podpatku nejsem schopen okomentovat dodnes.

Poslední hodiny na Peloponésu

Po hodině jsme se dostali zpátky na hlavní cestu, kde nás děda Rakušan nechal a teprve po další hodině nám někdo zastavil. Pro změnu Francouz. Hodil nás až do Messini, kde jsme se posilnili gyrosem a pěšky pokračovali na letiště. Toto město jsme už důvěrně znali z oken policejního auta, ale přesto jsme zariskovali a očesali jeden soukromý pomerančovník za plotem, protože jsme doma slíbili pravé řecké citrusy. Tyto také byly v Česku patřičně oceněny, protože jejich chuť a sladkost se nedala s těmi k nám dováženými vůbec srovnat.

18:20 se z letiště v Kalamatě vznesl modrý Airbus A320 společnosti Aegean Airlines a my se společně s ostatními pasažéry tetelili na palubě a nechávali se unášet směrem na Düsseldorf. Bylo mi trochu smutno, že to tu už musíme opustit, ale těšil jsem se domů. Vůbec poslední dobou zjišťuji, že s každou další cestou se pak těším víc a víc domů a i když jsem si ještě před pár lety malovat, jak z Česka jednou odletím a už se nevrátím, nyní mám již zcela jiný názor.

Cestování je nádherná věc; vidět místa, která v katalogu žádné cestovky nenajdete, mluvit s místními lidmi, kteří vám nějakým způsobem přiblíží místní zvyky a tradice, ochutnávat jídla, která se k nám čerstvá anebo v jejich pravé podobě nemají šanci dostat, to jsou jen zlomky toho co cestování přináší a když k tomu přidáte chuť po dobrodružství, spaní pod stanem a cestování stopem, dá se poznat svět opravdu za pár kaček. Rád bych tímto poděkoval parťákovi Radkovi, který mě před dvěmi lety tohle všechno naučil, má se mnou trpělivost a se kterým zažívám nádherné cesty.

Autorem je Martin Neužil

Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023

PC » Cestopisy » Cestopisné putování po Řecku – 3. díl