Podobně jako Tešnovská přehrada i Jeseníky patří ke skvostům naší vlasti a stojí za pozornost. Lze je procestovat za pár stovek autostopem?
Jednoho krásného dne jsme se s dvěma kamarády rozhodli udělat 3-denní výlet do Jeseníků. Ve třech se ale špatně stopuje, a tak jsme se rozdělili. Perfektní místo na stopování směr Olomouc je na křižovatce Hladíkova-Tržní-Charbulova. Dokonce jsme tam potkali dva kolegy stopující do Ostravy. Náš cíl byl však Shell a následně výpadovka na Olomouc.
Tam se nám ale nějakou chvíli nedařilo chytnout žádné auto. Stano měl větší štěstí a po asi hodince se vezl směr Olomouc. My se mezitím přesunuli na výše zmíněnou křižovatku a do pěti minut jsme také seděli v autě do Olomouce. V dolní části se dozvíte za kolik lze celé Jeseníky procestovat (Kolik stál výlet po Jeseníkách? & rady na cestu).
Stopování do Vrbna
Slečny, které nás vezly, nás vyhodily kousek za OBI na brněnské, blízko benzínky SHELL. Tam nám paní poradila, že nejlepší bude, když pojedeme tramvají 4 (nachází se nedaleko stanice SHELL) až na konečnou, a tam už se dostaneme na cestu směrem na Bruntál. Dojeli jsme na konečnou do Pavloviček a vydali se na kraj města. Šli jsme asi 1,5 km a dostali se na benzínku OMV, kde už se dalo dobře stopovat. Přibližně po 10 minutách nám zastavily další dvě slečny, které se nabízely, že nás hodí do Rýmařova.
Odtud prý už jede vlak do Bruntálu. Slečny nám ještě nabídly odvoz na místo, kde se cesta dvojí – jeden směr vede na Bruntál, druhý na Vrbno. Vyhodily nás a my zamířili na cestu do Vrbna. Hned první auto nám zastavilo. Z okýnka koukal černoch s dredy a vedle něj seděl potetovaný běloch. „Jedete do Vrbna?“ „Jasně, nasedejte a věci si hoďte do kufru.“ To byla parádička, měli jsme to i s osobní prohlídkou Karlovy Studánky a Vrbna. Informace jako „kde se točí Svijany“ ocení každý správný pivař.
Příjezd do Vrbna a hledání noclehu
Po vysednutí z auta a následném nákupu v Albertu jsme vyrazili do hospůdky na kraji Vrbna, kousek před autokempem Dolina, na jedny Svijany. Bylo už navečer, tak jsme neposeděli dlouho a vydali se hledat něco k přespání. Parádně vypadající hala hned za hospůdkou nás velmi lákala. Jenže po prohlídce jsme zjistili, že už je obývaná. A s bezdomovci jsme moc sdílet lóže nechtěli. Inu, za hromadou kamení na blízkém parkovišti a za stromy nás nalákal travnatý svah. Ideální ubytování to ale nebylo. Celou noc nás budilo buď lehoulinké šustění na stanu, nebo fakt, že jsme ve spacácích sjížděli ze svahu a museli se následně jako housenka posunout zpátky.
První turistika po okolí – Ludvíkov, Žárový vrch, Lyra…
Kolem šesté jsme procitli a našli příčinu onoho šustění. Armáda slimáků zahájila invazi na náš stan. Poprali jsme se s nimi a vyrazili na cestu. Nebylo těžké hledat stezku, bivakovali jsme přímo pod modrou stezkou směr Karlova Studánka. Byl sice první den cesty, ale moje nohy – respektive paty – trpěly.
Jelikož byl výlet spontánní a já neměla v Brně na bytě žádné pohorky, byla jsem donucena si koupit nové. Au. Moje paty mi nadávaly ještě týden po příjezdu domů. Ale zpět k výletu. Spočinuli jsme v přístřešku na Malé Hvězdě nad Ludvíkovem, dali svačinku a razili dál. Po asi kilometru se nám naskytl neskutečný výhled na celý Ludvíkov, Žárový vrch, Lyru a Na Vyhlídce.
Pokochat se a pokračovat. Došli jsme na turisty oblíbený výchozí bod na Praděd – do Restaurace Na Hvězdě. Turisty oblíbený, protože odtud jezdí ski/cyklo/autobus na Ovčárnu, a je tu i povolený vjezd pro auta za poplatek 250,-. Hospůdka na nás volala už zdálky a my byli vyprahlí, takže pivečko bylo jasná volba. Jelikož jsme počítali s vysokohorskou přirážkou, dali jsme si každý jen po jedné Holbě. Nicméně cena 75,- za tři piva nás velmi mile překvapila. Rozradostnění z levného piva jsme vyrazili s domněním, že jdeme správně. Cestou nás nalákal Bělokamenný potůček s dobrým přístupem na lehké okoupání.
Voda sice měla tak -50 °C (čti plus deset), ale to nás neodradilo. Když člověk překousne prvotní štípání nohou z té ledovky, dá se tam chvíli vydržet. Ještě šťastnější jsme šlapali dál. Po chvíli jsme ale museli nasadit zpátečku, protože jsme zjistili, že jdeme špatným směrem. Došli jsme opět nečekaně k restauraci Hvězda. Protentokrát jsme se zastavili i na oběd. Žebírka, pizza, česnečka, zalít to pivem a hurá na Ovčárnu.
Cestou do Jelení studánky
Nevím, co za hloupost nás dohnala k činu nejít po červené stezce a následně po zelené, nýbrž po asfaltce, kde se každou chvíli kymácel do kopce autobus přecpaný turisty, nebo kde svištěli dolů cyklisti a koloběžkáři. Jediné důvody byly asi následující: měli jsme před sebou ještě 12km, já už nemohla kvůli puchýřům skoro ani chodit a Tom, který není zvyklý na takové výšlapy, už měl jazyk na vestě. Došlapali jsme na Ovčárnu a vyrazili kamenitým stoupákem k Petrovým kamenům. Stezka/nestezka, zákaz/nezákaz, přelezli jsme na vrcholku nízký plot a štrádovali si to trávou až na Petrovy kameny doslova.
Ukázal se nám celý Praděd, Mravenečník, údolí řek Bílá Opava a Desná a nezapomenutelný pohled na tu krásu přírody. Stano, jakožto Tatranský rodák, viděl bouřkový mrak a začal nás trochu popohánět. Začal být lehce paranoidní, že nás stihne po cestě bouřka a v téhle lokalitě to není nejpříjemnější věc. Nemohla jsem jít rychleji než slimáčí rychlostí (alespoň v botách), a tak jsem vzala botky do rukou a šla po travnaté peřince bosky.
Celých 6 km po hřebenovce směr Jelení studánka se nám nabízely neskutečné pohledy. Do Jelení studánky jsme dorazili navečer, ale budka již skrývala nějaké osadníky. Roztáhli jsme vedle salaše stan, rozdělali venku karimatky, zabalili se do spacáků, já vytáhla kytaru a naši noví kamarádi přinesli vínečko. Pozpívali jsme, pohovořili o hvězdách a o životě a kolem půlnoci jsme zalehli.
Z Jelení studánky do Nového Malína
Ráno už jsme si oproti předešlému dni trochu pospali. Nachystali jsme se na cestu a vyrazili směr Pecný, Ztracené Kameny a Skřítek, až Nového Malína a Šumperku na vlak do Brna. K Pecnému jsme dorazili asi po kilometru. Takové méně rozlehlé Petrovy kameny. Opět jsme si užili té pohody a krásy a vydali se dál. Vysmátí jsme dokráčeli k další hromadě kamení. Tentokrát Ztracené kameny.
Turisté se začali objevovat zpoza každého rohu/stromu. Batohy jsme nechali pod skálami, však ty naše náklady by nikdo tahat nechtěl. Naše důvěra v horskou poctivost nás nezklamala. Cesta dolů byla už pro všechny krásný odpočinek. Po pár kilometrech jsme dorazili do vytoužené hospůdky Na Skřítku. Kluci si totiž nevzali žádnou láhev na vodu a moje 1,5 l bandaska pro tři opravdu v těch vedrech nestačí. Naše jediná naděje – potůček – byl bohužel vyschlý. Žízniví, unavení a hladoví jsme si dali konečně pivečko a oběd. Do cíle zbývalo necelých 18 km.
Koukli jsme se na hodinky, zjistili, v kolik jede poslední přímý vlak (18:09), a vyrazili na cestu. Šli jsme po zelené a naším novým cílem se stal Nový Malín. Malá vesnička před Šumperkem, odkud jezdí vláček do Šumperku. Cestou, zrovna když došlo na vtipy, jsme si ale nějak dlouho nevšimli zelené značky. Sešli jsme omylem z trasy. Naštěstí byli ale kluci vybaveni perfektním smyslem pro orientaci a stačilo jen sejít malý svah k potůčku, napít se z něj a doplnit bandasku, vyjít malinký příkop a byli jsme na zelené. Podotýkám, že voda v těchhle výškách je neskutečně dobrá – čistá, chutná, zkrátka lepší než balená.
Netrvalo dlouho a procházeli jsme kolem skal, přeskakovali vodu vyvěrající uprostřed stezky z jedné strany na druhou, přecházeli potůčky po můstcích vyrobených z kamenů nebo dřeva, cítili voňavé květiny kolem a zanedlouho jsme se ocitli v dědince. Jízdní řád na autobusové zastávce nám nabídl pouze 1 spoj, a to až za dvě hodiny, což by nám vůbec nepomohlo. Pokračovali jsme tedy dál pěšky v naději, že najdeme železniční stanici.
Cesta vlakem Nový Malín-Šumperk-Brno
Cestou jsme se snažili bezúspěšně stopnout asi 3 auta, když se náhodou před námi objevila závora, štrůdl aut a za moment projel vlak. Asi 200 m za železničním přejezdem se tyčila kdysi určitě krásná a funkční budova železniční stanice. Vlak do Šumperka jel za 20 minut. S tím časem jsme naložili vcelku plodně. Za budovou byl krásně vypadající travnatý plac s mirabelkami v pozadí. Nakrmili jsme se tou manou a ulehli do trávy.
Přijel vlak, nasedli jsme a po příchodu průvodčího jsme byli velice mile překvapeni z ceny jízdenky (11 Kč). Dojeli jsme do Šumperku a naše kroky zamířily po koupi jízdenky k blízkému Penny. Museli jsme se vybavit na cestu do Brna. Kupé bylo jen pro nás! Celou cestu si k nám nikdo nepřisedl. Do Brna jsme dorazili s malým zpožděním, takže plánované pivko v nádražní hospůdce nevyšlo.
Všichni tři unavení, zato ale plni dojmů a dobré nálady. Na horách člověk zapomene na veškeré nesnáze, na veškeré nepříjemnosti. Myslí jen na to, co vidí. Žije tím okamžikem.
Kolik stál výlet po Jeseníkách
Sečteno, podtrženo, cesta mě nevyšla na více než 500,- Kč, nepočítám-li vstupní nákup na cestu, který ale nebyl velký. Vlak Šumperk-Brno stál při skupinové jízdence 166,- Kč.
Doporučení, co určitě nezapomenout
- Kvalitní obuv
- Pokrývku hlavy, sluneční brýle
- Pití – stačí i prázdná láhev, studánek/čistých potoků je tam dost
- Náplasti na případné puchýře
- Čelovku
- Dobrý spacák – i když je teplota přes den přes 30°C, ve výškách bývá v noci chladno
Autorem je Karolína Pavloková
Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023