Prosíme všechny cestovatele, aby při svých cestách do tropických zemí nejedli vejce mořských želv ani nekupovali výrobky z želvoviny. Pomůžete tak chránit tato zvířata kriticky ohrožená vyhynutím.
Ostrov Derawan | (Ne)plastový náramek | Nevědomost neomlouvá | Ochrana, neochrana
Ostrov Derawan
Indonésie je krásná země, usměvaví lidé ochotní pomoci, stále zelený tropický deštný les s mnoha zvířaty i rozličnými druhy rostlin, nádherné moře, tato země má ale bohužel i svou bezohlednou tvář. Nikdy mě nepřestane překvapovat, s jakou samozřejmostí se tu ignorují zákony, a to především ty o ochraně přírody.
Průvodce po Indonésii líčí Derawan, ostrov u severovýchodního pobřeží Bornea, jako ráj na Zemi. Pokud jste kdy snili o pohádkovém tropickém ostrově, tak podle průvodce vypadal přesně jako Derawan. V mých představách se při čtení vynořoval z nádherného korálového moře zelený ostrov obklopený bílým pískem. Pár rybářských domků a kokrhající kohouti, tak jak to vypadá na zatím turismem neobjevených ostrovech v okolí. Místo ryb se tu ale prodávají trička s nápisem „I love Derawan“, prstýnky, náramky a náhrdelníky z hnědého jakoby žíhaného materiálu. Ptáte se, co to je?
(Ne)plastový náramek
Přišla jsem na to náhodou. Pracuji na nedalekých ostrůvcích Bilang-bilangan a Mataha pro společnost Turtle Foundation jako odborný poradce v projektu na ochranu mořských želv. Pět místních ostrůvků (Bilang-bilangan, Sangalaki, Mataha, Belambangan a Sambit) tvoří osmé největší líhniště karet obrovských na světě. Měla jsem tehdy tolik práce, že Derawan ač nebyl daleko, pro mě existoval jen jako odstavec v Průvodci.
Pak jednou z loďky vystoupil mladý Francouz, povídáme si anglicky. Zajímá se o mou práci. Chce vidět mláďata běžet do moře i samice, které budou v noci klást vejce. Jsem ráda. Najednou jsem ale pohled stočila na jeho zápěstí. Nemohu odtrhnout oči. „Kde jste ten náramek koupil“, ptám se. Na ostrově Derawan, přiznává, a diví se, proč mě zajímá kousek hnědého plastu. „Jenže tohle není plast“, zírám zděšeně, to je želvovina!
Nevědomost neomlouvá
Rybáři karety pravé s krásným krunýřem chytají, za ploutve je přibíjejí na dřevěné desky, zaživa jim po zahřátí nad ohněm seříznou ozdobnou vrstvu z horní části krunýře a pak je hodí zpět do moře jako odpadek. Takovou zmrzačenou, umírající želvu už jsem v místních vodách při cestách na ostrovy potkala několikrát.
Turista se diví, vypadá rozhořčeně. „Já to nevěděl“, opakuje stále dokola. Nakonec přiznává, že na blízkém ostrově se dá takových výrobků koupit mnoho – náramky, přívěšky, prstýnky – vše za přibližně 40 Kč. Nemohu se zlobit, on to opravdu nevěděl, jenže jak by na náramek reagovali celníci na evropském letišti? Kriticky ohrožené karety pravé jsou chráněné mezinárodním i indonéským zákonem a obchod s želvovinou je přísně zakázán. Na letišti by se zřejmě potýkal se stejnými problémy, jako kdyby chtěl převážet slonovinu.
Většina turistů chce koupit nějaký malý, hezký a levný suvenýr z dovolené. Rozumím tomu. Prodavači v obchodech v Indonésii ale nemluví anglicky, vyberete si a oni vám ukážou cenu na kalkulačce, informace od nich nečekejte. Pokud se jich anglicky zeptáte, z čeho výrobek je, nerozumí vám.
Postupně, ale jistě = vymírají
Na ostrov Derawan jsem se nakonec vypravila podívat. Ráj se nekonal. Mluvím na paní v obchodě indonésky, po pravdě mi odpovídá, že náramek, na který ukazuji, je z krunýře mořské želvy. Paní dokonce ví, že želvy jsou chráněné, jenže na otázku, proč produkty z želvoviny prodává, nevinně říká, že ona želvě nic neudělala, ona jen prodává a turisté nakupují. Když to chtějí, tak proč by jim to přece neprodala. Má pravdu? A jaký suvenýr si přivezete z dovolené Vy?
„Dříve tu každou noc kladlo i víc než sto samic, dnes už je to jen pár“ vypráví pan Hairunsyah, rybář žijící na ostrově Derawan, o ostrově Sangalaki. V letech 1984-1985 se živil vykrádáním želvích snůšek. Dnes během června až září v největší líhní sezoně pláž na ostrově Sangalaki navštěvuje maximálně 30 samic karet obrovských za noc. Přesto stále dochází k vykrádání želvích snůšek. Vejce se přesto, že je to ilegální, prodávají na indonéských trzích, v restauracích, obrovské množství putuje do Číny a Singapuru – do restaurací pro turisty. Není to ale lahůdka vhodná k ochutnání – kromě dopadu na želvy mysleme na vlastní zdraví (průjmy a zvracení po požití nejsou ničím výjimečným).
Na světě existuje sedm druhů mořských želv. Všechny druhy jsou ohrožené vyhynutím, čtyři dokonce kriticky. V Indonésii se rozmnožují čtyři druhy a další dva druhy můžete potkat proplouvat v místních vodách. Celkem je tu tedy 6 z celkových 7 světových druhů mořských želv.
Ochrana, neochrana
Komplikovaná situace ale není jen na Borneu, želví vejce, maso i náramky z želvoviny se prodávají i na jiných ostrovech a v jiných tropických zemích. Indonéská vláda zřídila několik center na ochranu těchto ohrožených plazů. Bohužel praxe v těchto centrech se ochraně příliš nepodobá. Zaměstnanci kupují želví vejce od rybářů, kteří jsou tím ovšem pobízeni k jejich dalšímu vykrádání z pláží. Mláďata se vylíhnou v bezpečí, ale místo do moře míří do bazénů. Malé želvy prý v moři žerou ryby… ano už 100 milionů let… chabá zástěrka používaná, aby mohly být želvy ukázány turistům, kteří ochotně přispívají na jejich ochranu.
Bohužel naprosto neefektivní – v bazénech je často sladká voda a nedostatek potravy, želvy se navzájem napadají, okusují si ploutve, mají infekce očí ze špinavé vody, slábnou jim svaly, nenaučí se lovit potravu… Jako turisté, pro které je tato podívaná určena, můžete na nešetrné zacházení s těmito živočichy poukázat. Ideální ochrana je ta přirozená, postarejme se, aby se vajíčka želv bezpečně vylíhla na pláži, kde vejce samice nakladla a pusťme želvy do jejich přirozeného prostředí do moře.
Příroda Indonésie je krásná a bohužel dnes téměř bezbranná. Ochrana mezinárodním ani indonéským zákonem nepomáhá. Pomozme my! Každý z nás si může vybrat, zda bude přispívat k její ochraně, nebo k ohrožení.
Mgr. Hana Svobodová
Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023