Tibetští nomádi. Tradiční společenství žijící vysoko v horách.

Severní Indie. Místo, kde trávíme dva letní měsíce. Spolu s kolegy z organizace MOST ProTibet nás pracovní cesta zavedla do oblasti mezi Čínu a Pákistán. Setkáváme se s tibetskými dětmi, malými mnichy a mniškami, tibetskými staříky a nomády. A právě za tradičním životem žijícími nomády míří nyní naše kroky.

Pohodlí teplé postele a koupelnu v útulném hotelu v ladackém Lehu měníme za stan, noční vytí hlídacích psů a řidší vzduch na nomádských pláních. Ano, čeká nás dobrodružství vysoko v horách, kde žijí stále tradičním životem tibetští nomádi.

Čangtang – Domov tibetských nomádů

Vydáváme se autem z Lehu směrem na severovýchod a míříme na šestihodinovou cestu do oblasti Čangtangu, místa, kde se stále daří uchovávat nomádský způsob života. Jedná se o oblast v nadmořských výškách přes 4 500 metrů nad mořem, kde žijí tibetští nomádi. Jsou to Tibeťané, kteří uprchli i se svými stády z Tibetu a se svými rodinami žijí stejně jako jejich předci před staletími nomádským životem. Cesta ubíhá překvapivě rychle. Asfalt a širokou silnici měníme za písek a cestu připomínající závod offroadů. Jeden výhled střídá další a my s oněmělým úžasem fotíme a natáčíme. Překonáváme 2. nejvyšší přejezd pro motorová vozidla světa – Taglang La ve výšce 5 328 metrů nad mořem. Nachází se na silnici Leh – Manali a když se konečně vyškrábete nahoru, je to nepopsatelný pocit. A to jsme to celé vyjeli autem, nedovedeme si představit tu extázi, když to někdo vyjede na kole. Tají se nám dech.

Sumdho – Zapomenuté místo blízko hranic

Ještě před příjezdem k nomádům žijících na planinách nás čeká zastávka ve vesnici Sumdho. Vesnice leží ve výšce 4 500 m. n. m. poblíž jezera Tso-Moriri u tibetských hranic. I když pod ní spadá přibližně 400 lidí, trvale v ní žije pouze část nomádů, malé děti a staří lidé, kteří se již z důvodu stáří a horšího zdravotního stavu nemohou starat o svá stáda. Tito lidé jsou také zapojeni do našeho projektu Adopce ProTibet. Díky sponzorům z České republiky si mohou koupit potřebné věci a nemusí tak volit mezi léky, dřevem na zimu, matrací nebo jídlem.

Po čase stráveném s několika nomádskými babičkami a dědečky se vydáváme za nomády žijícími na obrovských pláních, kteří jsou zapojeni do našeho dalšího projektu – Koza ProTibet.

Horské pláně

Přijíždíme ze Sumdha a už vidíme tu krásu. Je to nádherné až magické místo. Obrovské pláně s jezerem v dáli obklopené majestátními vrcholky Himálaje. Travnaté, mírně zvlněné pláně nejsou opuštěné. Nomádské stany, v jejichž blízkosti jsou ohrádky plné kašmírských koz, jsou rozesety po krajině.

Jakmile vystoupíme z auta, vstupujeme do jiného světa. Kromě potěšených nomádů, rozverných dětí, nás ignorujících koz a až moc neignorujících hlídacích psů nás vítá chladné počasí a tak je bunda a čepice ideálním oblečením.

Pokoušíme se stavět stan, abychom měli v noci kde složit hlavu. Když se nám to konečně podaří, není ani čas na odpočinek. Je totiž doba večeře a tak je potřeba se přemístit do nomádského stanu.

Nomádská večeře a noční strach

Jakmile vstoupíme do nomádského stanu, první věc, která nás zaujme, je prostorná „kuchyň“. Zabírá většinu stanu, jen po stranách jsou deky určené k dennímu odpočinku a nočnímu spánku. No, úplná kuchyň to není, je to domácky vyrobený kamna s otevřeným ohněm, na kterém se pro nás ihned připravuje večeře. Nomádské menu se skládá z chapati, placky z mouky, soli a vody, domácího tvarohu a slaného čaje. Na řadě je ještě sušené jačí maso, ale protože je většina týmu vegetarián, celý talíř jačího masa končí u toho posledního, který vegetarián není.

Únava nás zmáhá a tak je čas jít prozkoumat zákoutí našeho stanu. S pocitem lehkého nedostatku kyslíku lezeme do spacáku. Moc chceme usnout, ale pořád nás ruší psí kroky, štěkání a vytí. A to si ani nechceme připustit myšlenku, že budeme muset v noci na záchod. Představa, že v úplné tmě budeme prchat před hlídacími psy, se nám vskutku nelíbila. A možná způsobila i to, že nakonec nás noční potřeba vyjít ze stanu minula.

Denní rutina

Ráno nás probouzí ruch. Je kolem šesté hodiny a nomádské společenství je už dávno na nohou. Zatímco my se rozespale hrabeme ze spacáku a následně ze stanu a přemýšlíme, jestli k nedalekému jezeru na ranní osvěžení jít nebo nejít, místní jsou už dlouho v denním režimu.

A každý má svoje poslání. Ženy se starají o děti a zůstávají doma. Pečují o domov a zároveň například tkají koberce. Muži vyráží se stádem na pastviny. I když už je k dispozici motorka, nomád stejně vede stádo na pastvu po svých. Muži ostražitě dohlížejí na zvířata. Většina jejich příjmů pochází právě z prodeje pašmínové vlny. Přijde-li rodina o množství koz například kvůli příliš tuhé zimě, není schopna se již na vysokohorských pláních uživit a nomádi pak odcházejí do měst. Ztráta stád tedy pro ně představuje velké nebezpečí, protože ve městě si velmi obtížně hledají jakýkoliv zdroj obživy. Z toho důvodu jsou tyto komunity zahrnuty do projektu Koza ProTibet. A jak projekt funguje? Člověk v České republice koupí certifikát a za jeho peníze se poté v Indii koupí koza, která putuje právě k těmto rodinám.

Náš čas mezi nomády dozrál a je tedy čas jet dále. Život na planinách však utíká podle stejných not každý den. A místní nomádi si to užívají. I přesto, že jim občas uteče například kůň, jako se to stalo dnes. Život na planinách má něco do sebe a my věříme, že se za nomády ještě někdy podíváme.
_____________________________
Organizace MOST podporuje od roku 2004 vzdělávání a zlepšování životních podmínek tibetských dětí, buddhistických mnichů a mnišek, nomádů, tibetských uprchlíků i starých lidí. Pro širokou veřejnost pořádáme každoroční Festival ProTibet.

PC » Cestopisy » Tibetští nomádi