Sintra + Cabo de Roca (6. den – pátek)
O předchozích pěti dnech se dočtete v první části našeho cestopisu (1.část) a ve druhé části cestování po Portugalsku (2. část). Když jsme se ráno vzbudili a vyrazili na vlakové nádraží, vůbec jsme netušili, že uvidíme tak neskutečné věci a hlavně místa. První cíl dnešního programu byla památková oblast Sintra.
Portugalsko: srovnání nejlevnějších dovolených ⇒
Na rozloze asi 10 000 hektarů se rozkládají husté lesy a vysoké kopce s množstvím kamenných staveb, převážně z 12. století. Některé se ovšem dochovaly už ze století 11., kdy tuto oblast obývali Arabové a mají typicky islámskou architekturu. Celá oblast je zapsaná na seznamu UNESCO.
Vystoupili jsme z vlaku v centru Sintry a rovnou naskočili do autobusu směrem k Palácio Nacional da Pena. Po cestě do kopce si Skoty všiml jakéhosi jezírka, a že se tam musí jít podívat. Byl jsem k této trase skeptický, ale později se ukázalo, že to byl nejlepší tah, jaký jsme mohli udělat, protože vstup do areálu je jinak placený a my tam vnikli bočním nehlídaným vchodem – to vysvětluje, proč se na nás ti černošští zahradníci tvářili tak překvapeně. Každopádně to co se kolem nás rozprostíralo, byla nádhera.
Hustý subtropický les s množstvím obřích keřů, kamenů a kapradí, na které sem tam dopadaly sluneční paprsky skrze vysoké husté koruny stromů. Jezírko s kamennou věžičkou uprostřed, kolem které plavaly dvě černé labutě, plejáda kamenných staveb v islámském, gotickém i renesančním stylu od oblouků, přes altánky až po obranné věže se střílnami.
Celý les byl protkán sítí upravených hliněných, místy kamenitých cestiček, po kterých jsme se dostali až před obří královský palác Palácio Nacional da Pena. Tato monumentální stavba s množstvím pestrobarevných fasád, ozdobených hradeb a pozlacených věží nás úplně ohromila. Nikdo by nečekal, že na úplném vrcholku hustým lesem porostlého kopce se může tyčit tak rozsáhlé a hlavně zachovalé sídlo.
Nakoukli jsme alespoň do suvenýrů (protože vstup do paláce byl asi 8 Euro) a pomaličku se vydali do údolí na další památku – Maurský hrad, jehož hradby jsme viděli na obzoru.
Prohlídka v Maurském hradu
Castelo dos Mouros (Maurský hrad) je hrad původně postavený Maury v 9. nebo 10.století. Dnešní podobu získal v 19.století, kdy ho nechal v romantickém stylu renovovat portugalský král Ferdinand II. I na tuto památku byl vyžadován vstup ve výši 6 Euro, ale lepší investici jsme ten den zřejmě udělat nemohli – na ještě prudším kopci se rozkládala ještě mohutnější a starší stavba a jestli jsme byli u paláce ohromeni, tak tady na hradbách nás doslova opustila řeč.
Na spodním nádvoří jsme se ještě posilnili bagetou a sýrem, zapili plechovkou piva a vyrazili na kýženou pouť po hradbách. Výhled do okolí byl ohromující. Castelo de Mouros se nachází na nejvyšším kopci celé oblasti Sintra, takže z každé části hradeb, které často stoupaly až ve 40 °sklonu bylo vidět až do nekonečna a ještě dál.
Od hradu zpět do města se dalo dostat několika způsoby – autobusem po silnici, pěšky po stezce anebo také vrcholkem lesa, kde je pro odvážlivce přes koruny stromů natažená lanová dráha pro sedáky a ve výšce 150 m můžete překonat celý kopec během několika minut. Opět skrz úspory jsme zvolili druhou variantu a během slabé hodinky sešmatlali do centra města Sintra. Autobus směrem Cabo de Roca jel buď za hodinu, nebo za dvě, tak jsme si řekli, že se rozhodneme časem a vyrazili na obhlídku města.
Hned po pár krocích jsme stáli na kamenných terasách a z hustě zarostlých zahrad pod námi se zvedal hustý kouř. „Kurva hoří“ řekli jsme dvojhlasně a měli radost, že třeba uvidíme nějakou akci. Do pěti minut se k nám sjela dvě policejní a jedno hasičské auto, poradili se a jeli vstříc dýmícímu křoví. Ani po dalších minutách ale nebylo z našeho stanoviště vidět nic zajímavého, a tak jsme pokračovali k místu, kde měla být údajně vystavena starobylá tramvaj a kus staré dráhy. Prdlajs. V muzeu bylo pouze pár obrázků a koleje byly zarostlé travou a kořeny, takže jsme se na podpatku otočili a pádili zpět na bus.
Po hodině jízdy jsme dorazili na místo, na které jsme se těšili nejvíc – nejzápadnější mys kontinentální Evropy – Cabo da Roca. Okolí tohoto slavného a turisticky velmi vyhledávaného cíle tvoří žulový památník s vytesanými souřadnicemi, veliký maják se zahradou s množstvím výstražných tabulek „No entry, restricted area“, restaurace a butik se suvenýry a budka pro návštěvníky, kde se dá za 14€ koupit certifikát o dobytí tohoto mysu.
Utekli jsme na útesy kousek od veškeré civilizace a rozbalili sezení. Jedli jsme bagety a sýr, koukali mlčky, jak oceán olizuje pobřeží 50 metrů pod námi a psali smsky domů. Focení pohledů do všech 360°nebralo konce. Neskutečná krása a radost v duši.
Opět si neodpustím malý průjem dojmů. Stokrát jsme se o tomto místě učili ve škole, stokrát jsme ho viděli na mapě a na fotkách, ale stát tam na tom místě obklopeném žlutohnědými a žlutozelenými kopci, pláněmi porostlými pevně propletenými plazivými rostlinami na neskutečně tvarovaném pobřeží lemující Atlantický oceán, to celé zalité do nádherného západu slunce, byl zážitek přímo hypnotizující.
Na obzoru nekonečný oceán, který se klouzal po zlatém písku a narážel do skal pod námi, zatímco slunce malovalo naše čím dál větší stíny na obří kameny, na kterých jsme seděli. Na dobrých deset minut jsme se oba odmlčeli a nasávali naprosto výjimečnou atmosféru tohoto místa. A opět tu byl přítomen onen jedinečný Genius Loci nebo-li „duch místa“.
Znovu jsme se vrátili k památníku, pak k majáku a podél severních útesů opět zpátky. Skoty zacifroval, já se taky pokusil, poslední rozloučení s legendárním místem a čekání na autobus. Tento na sebe nechal skutečně hodně dlouho čekat, a protože začínala padat tma, zvedl se vítr a na zastávce bylo víc lidí, než může autobus pojmout, začaly nás jímat obavy.
Snažili jsme se vychytat místo, kde budou dveře, a když jsme se konečně dočkali a autobus přijel, vtrhli jsme i s ostatními bojovníky o místo dovnitř. Byl to skutečný metalový koncert a oba jsme skončili na jiné straně autobusu, ale dobré. Jsme tam a jedeme směr poslední dnešní zastávka – město Cascais.
Město Cascais
Když jsme asi po hodině dorazili do Cascais, byla už tma. Světla lemovala jen nádraží a hlavní ulici, takže směr jsme nemuseli dlouho vybírat. Našim cílem byla ryba. Tím myslím čerstvé rybí maso v přímořské restauraci. Ceny byly vyloženě turistické, ale přesto jsme s prázdnými žaludky jednu restauraci vybrali a s velkým očekáváním zasedli za stůl. A obě ryby předčily naše očekávání ve všech směrech. Nepamatuji si už, kterou rybu zvolil Skoty, ale já měl pečenou tresku (codfish) s hromadou žlutých brambor politých máslem a vařenou zeleninou a byl jsem navýsost spokojen.
Více jsme z potemnělého přímořského letoviska Cascais neviděli. Vlakem jsme byli zpět v Lisabonu za slabou hodinku a schválně vystoupili o zastávku dřív, abychom si na závěr dne dali noční pochod městem. Šli jsme po severním břehu řeky Tajo až na hlavní Lisabonské náměstí Praca de Comercio, jehož dominanty tvoří obrovská socha jezdce na koni a obří majestátní arkáda budovy Ministerstva spravedlnosti, která dává městu tvář na mnoha pohledech a fotografiích.
Co, nebo spíš kdo nás zde nejvíc oslovil, byli dealeři. Oslovilo nás jich za celý večer asi pět a jen na tomto náměstí celkem tři. „Marihuana ?“ zněla otázka, „No !“ zněla odpověď, „Hash ?“ „No, thanks“, „Kokain ? Viagra ?“ odhadoval nahlas asi dvacetiletý černoch a tasil z kapes jeden sáček za druhým.
Když jsme odmítli veškeré jeho zboží, plivl nám pod nohy a svižně zamířil k dalším slibným cílům. Cestou na náměstí Rossio nás jich oslovilo ještě víc a to už jsme začínali být nervózní. Kolik z nich zůstane u nabízení a přemlouvání a který z nich na nás po desátém odmítnutí vytasí kudlu ? Naštěstí jich směrem od centra ubývalo a úderem půlnoci jsme bez problému dorazili na hostel. Sprcha a rovnou do betle. Takto nabitý den lze korunovat jedině pořádným spánkem, aby se všechny dojmy a zážitky vstřebaly pěkně hluboko do paměti.
Lisabon podruhé (7. den – sobota)
Letadlo letí 19:40, na letiště tedy musíme vyrážet nejpozději v 18:00, abychom se vyhnuli případným problémům s frontami nebo orientací. Máme tedy asi 9 hodin vyzkoušet všechny doporučené portugalské pochoutky, svézt se starodávnou tramvají, zakoupit dárky a suvenýry a především vidět všechny krásy Lisabonu. Čím začít ? Jako vždy jsme si nechali ideální turistickou trasu doporučit na recepci hostelu a vyrazili na tramvaj.
Lisabonské tramvaje – kolik stojí lístek?
Záměrně píšu tramvaj, protože to co nám jezdí v Brně je šalina, ale toto je proslulá starodávná lisabonská linka 28. Je to první a dnes již taky poslední elektrifikovaná linka v Lisabonu. Projíždí centrem a končí u Lisabonského hradu. Lístek stojí 1,20 € a všechny zastávky jsou permanentně ucpány davy turistů, takže svezení nepředstavuje ani tak vyhlídkovou jízdu, jako spíš boj o vlastní majetek a někdy i holý život. Je to ale také zážitek na celý život a říká se, že kdo se touto linkou nesvezl, jako by v Lisabonu nebyl.
Podařilo se nám doslova vecpat do třetího vozu, co přijel (interval je cca 10 minut), a jízda byla skutečně nevšední. Vozy mají v některých částech trasy maximálně 30 cm rezervu od domů na obou stranách a tak si i chodci musejí dávat dobrý pozor, aby nevlezli v takovém úseku tramvaji do cesty. Také vystrkování rukou z okýnek se může nepříjemně vymstít. Fascinující je jak starodávné koleje vůbec nerespektují design dnešních ulic a místy vedou přímo skrz chodník.
Vstup na hrad byl zpoplatněn asi 10€ takže jsme z důvodu výrazně oslabených finančních rezerv hrad vynechali a namísto toho navštívili značkovou prodejnu PASTEL DE NATA. Pastel de nata je oblíbená pochoutka z Lisabonu rozšířená v portugalsky mluvících zemích, kromě samotného Portugalska hlavně v Brazílii a v Mozambiku. Portugalci jsou na tento jedinečný zákusek velice pyšní a jeho originální recept je pečlivě střeženým tajemstvím. Časopis The Guardian dokonce označil tuto lahůdku za nejdelikátnější zákusek na světě. Jsou to košíčky z těsta velmi podobného lístkovému, naplněné horkým pudinkem. Servírují se zásadně čerstvě upečené a jeden takový stojí rovné Euro. Nemohu než doporučit.
S takto oslazeným životem jsme se vydali skrz historickou čtvrť zpět do centra a kolem půl čtvrté jsme dorazili do přístavu. Poprvé za celý pobyt padla denní teplota pod 25°C a zatáhlo se. Měli jsme dvě a půl hodiny a neviděli jednu z nejdůležitějších lisabonských památek – Torre de Belém. Tato věž, kdysi důležitá součástí opevnění, byla postavena v 16. století na malém ostrůvku uprostřed řeky Tajo, ale v dnešní době vlivem nánosů a pohybů hladiny je obehnána vodou pouze pár měsíců v roce. Při naší návštěvě byla zcela spojená s pevninou a navíc v rekonstrukci, taky vstup byl zpoplatněn, a proto jsme raději vyrazili na západ podél řeky k Památníku objevitelů.
Památníků objevitelů (Padrão dos Descobrimentos) je 50 metrů vysoký památník, který představuje příď lodi, na níž jsou vytesáni slavní portugalští mořeplavci, kartografové, umělci a vědci. Za všechny např. Luis Vaz de Camões, Vasco de Gama a Fernao Magalhaês. Uvnitř památníku se nachází výtah a z ochozu na jeho vrcholu se dá spatřit mozaiková dlažba před památníkem. Ta znázorňuje mapu světa a cesty slavných mořeplavců zasazenou ve veliké tzv. větrné růžici, která se používá v geografii.
Celá tato mozaika je darem od JAR z roku 1960 a z výhledu na ochozu jsme byli naprosto odrovnaní. Dolů to je „jen“ 50 metrů, ale nám to přišlo jako tisíc. Bylo odtud vidět na celý kanál řeky Tajo a 2 obří budovy – renesanční budovu muzea archeologie s překrásnou zahradou a ještě větší futuristickou budovu muzea moderního umění Berardo. V dálce potom slavný červený most 25.dubna (mladší bratr slavné Golden Gate ze San Francisca). Tento most je 20. největší na světě, měří 2277 m a má dvě patra – nahoře silnice, dole železnice.
Kvůli síle prožitků a dojmů jsme ztratili pojem o čase, a tak jsme zpáteční cestou na nejbližší vlakové nádraží směrem do centra museli chvílemi i běžet, což byl s plnou polní na zádech skutečně zajímavý zážitek a jistě i pohled. Vlak jsme ale stihli a na letiště dorazili dokonce s předstihem. Let nebyl ničím zvláštní a zpět do Milána jsme doletěli chvíli před půlnocí. Rovnou jsme si ustlali na sedačkách v příletové hale.
Odlet z Lisabonu do Prahy (8. den – neděle)
Poslední den byl již čistě cestovní. Za posledních 5 € jsme se v jedenáct hodin dostali autobusem na letiště Bergamo a v klidu doletěli zpátky do Brna. Asi nejvíce jsem po návratu ocenil luxus sprchy a domácí stravu, ale jinak to byl fantastický výlet a především skvělá zkušenost.
Projeli jsme během 8 dní většinu Portugalska a s výjimkou jižního pobřeží viděli ta nejatraktivnější místa této země – dechberoucí přírodu národního parku Gerés, sluncem zalité město Porto, město studentů Coimbra, sílu a krásu nekonečného Atlantského oceánu, majestátnost středověké Évory, zelené lesy a kamenné monumenty v Sintře, mys Roca a také tradiční centrum celého Portugalska – Lisabon.
Přesouvali jsme se pěšky, vlakem, tramvají, metrem, autobusem, letadlem i stopem, jedli tradiční portugalská jídla, pochoutky i alkohol a spali v hostelech i na couchsurfingu a hlavně si naplno užívali každou minutu každého dne. A o tom pro mě cestování je. I za pakatel (cca 6500 Kč) se dá prožít takto intenzivní a adrenalinový týden, jako jsme prožili my. Stačí jen tři základní věci – dobrá příprava, trocha štěstí a nejlepší parťák.
Autorem je Martin Neužil
Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023