Vychutnali byste si snídani na balkóně?
Kéž by národy arabského světa dokázali fungovat jako obyvatelé JV Asie – spokojeně a bez materiálních potřeb, mírumilovně a s úsměvem. Nyní trochu z jiného šálku: nevím jak Vás, ale mě osobně rozčiluje když každý den vídám zamračené a negativní čecháčky, kteří si neustále stěžují jak zde mají špatné životní podmínky.
Obvykle nadávají na politické či sociální podmínky, zdražování potravin, benzínu nebo služeb. Pevně věřím, že každý cestovatel vidí problém naší „strašné“ životní úrovně v širším spektru – celosvětově. V tomto článku se zamyslím nad vnímáním chudoby při cestování.
Rozdíly na cestách
Na fotce vidíte rozdíly mezi materiálním bohatstvím a přebytkem na straně jedné a chudobou a bojem o vodu na straně druhé. Mě osobně se mnohokrát na cestách (obvykle v asijských zemích) stalo, že jsem šel s kamarády po ulici, užíval si zaslouženou dovolenou a neustále měl pocit že je tam něco špatně. Kolem nás bylo totiž mnoho žebráků, kteří se téměř nazí plazili po zemi a prosili o pár báthú na jídlo.
Dalším silným zážitkem pro mě bylo žebrání dětí (snad 3-5ti letí) na ulicích v Bangkoku. Tyto děti jsou každý večer kolem půlnoci posílány rodiči na ulici, aby žebrali především u bohatých Němců a Američanů o drobné. Na jedné straně bohatí turisté, kteří neví co s penězi – na straně druhé děti, které mají sotva na vodu. Vhodné klimatické počasí v Thajsku umožňuje takto žebrákům přežívat celý rok a spát na ulicích.
Asiaté jsou vždy spokojeni
Protiklady na každém kroku – tak na mě působí asijská hlavní města, kde jsou k vidění luxusní resorty a mrakodrapy vedle slumů a chatrčí žebráků. Vždy jsem udiven, když vidím v očích těchto (v uvozovkách) „žebráků“ štěstí. Ano, životní filozofie asiatů je zcela odlišná od té naší. Štěstí je vnitřní pocit, který nezávisí na vašem telefonu nebo značkovém oblečení.
Dovolte mi zde ještě napsat můj názor na odměňování žebrajících. Osobně jsem zastáncem hesla „Dej chudákovi rybu – nasytíš ho na jeden den. Nauč ho chytat ryby – nasytíš ho na celý život.“ Pokud mám chuť pomáhat lidem, raději volím cestu cílené pomoci někomu koho znám či případně obdarování penězi těch lidí, kteří vyvíjí nějakou činnost. Například pokud někdo v Asii prodává u silnice ovoce nebo džus a ukazuje tak snahu poskytnout nějakou službu rád mu nechám tučné spropitné. PS: Samozřejmě zde není řeč o tělesně postižených. Jaký je Váš názor?
Aby Vás tento článek neodrazoval od cestování přečtěte si článek který Vás nakopne: Proč cestovat?