-
Národní park Gerès (1. den – neděle)
Po více než dvou hodinách z Milána jsme přistáli v asi 9 hodin portugalského času na letišti v Portu a rozhodli jsme se hned na začátek trošku improvizovat. Namísto abychom jeli autobusem do centra, jsme se vydali na sever do města Braga a odtud do národního parku Gerés.
Portugalsko: srovnání nejlevnějších dovolených ⇒
Příjezd do parku Gerés || Stopem do Porta || Vlakem do Porta || Portské víno || Tramvají po Portu
Byl to docela risk, protože jsme neměli pořádnou mapu ani internet a dokonce jsme si ani nebyli jistí, zda do té oblasti jede autobus, ale risk bývá často zisk a v tomto případě jsme měli štěstí. Po hodině a půl krkolomné cesty autobusem po útesech a serpentínách jsme zastavili v centru horské osady Assento – Campo Gerés a započali první část naší cesty.
Příjezd do parku Gerés
Jak jinak než obědem. Široko daleko byla jen jediná restaurace, tak jsme tam zapadli a rozhodli se vyzkoušet tzv. Portugese stew. Nevěděli jsme co to je (angličtináři…), ale číšník říkal, že to je místní tradiční pochoutka, tak jsme si na zkoušku objednali jednu porci dohromady. A dobře jsme udělali. Pokrm byl poměrně velké překvapení – jednalo se o obří kusy masa tří barev, brambory a hromadu syrové zeleniny, to celé dušené v páře a navrch miska rýže a jako předkrm plátky uzené slaniny a salámu. Skoty uzmul jediný kuřecí kousek, já vzal zavděk libovější vepřový a hovězí kousky. Dofutrovali jsme to zeleninou a bramborem a o 10 Euro lehčí se vypravili podle téměř slepé mapy k nedalekému jezeru.
Rio Homem byl takový malý ráj na zemi. Kus průzračného jezera táhnoucí se údolím parku Gerés, který se pozvolna mění v řeku a stéká na jih přes množství přehrad. Jehličnaté stromy a písčitá pláž tvořily neuvěřitelný kontrast a teepee z klacků na břehu jezera dotvářelo dojem divočiny. Nikde nikdo, jen na útesech projelo jednou za půl hodiny auto. Chtěli jsme se vykoupat, ale při podrobném průzkumu krajiny jsme si všimli, že na horizontu se tyčí kamera, takže jsme si poserovsky pouze namočili hlavy a čepice, udělali hromadu fotek a vyrazili dál okruhem skrz park směrem zpět do vesnice.
Prošli jsme kopce a stráně, po asfaltu i po lesní cestě, zdolali dvě vyhlídky a podél koryta vyschlého potoka došli zase na náměstí, kde nás před třemi hodinami autobusák vyhodil. Dominantou náměstíčka byla zastřešená kašna s pitnou vodou, která nám přišla víc než vhod – ve čtyři odpoledne bylo na sluníčku dobrých 30°C. Vylezli jsme na malý pahorek s kapličkou a rozhodli se, že dáme veget a opalovačku, v mém případě i téměř hodinového šlofíka.
Stopem do Porta
A vydali jsme se na cestu do Porta. Mysleli jsme, že pojedeme busem, ale pak jsme se hecli a zkusili stop. A zastavilo to nejneočekávanější auto – obytný karavan. Manželský pár kolem čtyřicítky se dvěma malýma děvčaty nás vzal až do jejich domovského města Braga (cca 75 km) a cestou nám ukazovali zajímavosti z okolí včetně slavného fotbalového stadionu Braga.
Tento byl zrekonstruován kvůli fotbalovému Euru 2004, kdy bylo Portugalsko hostitelskou zemí a byl vybaven obři střechu pro případ deště. Bragu jsme prošli během chvilky, protože tu nebylo příliš mnoho co k vidění a vydali se pěšky na jih města s doufáním, že seženeme stop do Porta. Chtěli jsme mít totiž celé pondělí čistě na poznávání tohoto významného města.
Vlakem do Porta
Bohužel padla tma a pokusy o stopování by byly bezpředmětné, nemluvě o tom, že za celou dobu jsme nenašli jediné vhodné místo. Portugalsko má neskutečně složitou infrastrukturu, a i když lidé jsou tu příjemní a určitě by nás vzali, nedá se nikdy dopředu určit, kam a kterým směrem se vydají. Křižovatky a dálniční překřížení jsou na každých 20 km a nájezdy začínají často v půlce města. Byl to takový guláš, že jsme se raději rozhodli jet do Porta vlakem. Lístek stál nějakých 5 euro a za tuto krásnou cenu jsme byli za hodinku a něco v Portu. Po cestě jsme si podle ceny a lokace vytipovali hostel Alma Porto a z nádraží zamířili přímo k němu na ulici Bonfim. Ubytovali jsme se asi o půl dvanácté, a protože jsme byli stahaní jak psi, vynechali jsme i alkohol a zapluli do postele – přeci jenom je před námi dlouhý a náročný den v údajně nádherném městě Porto.
- Porto (2. den – pondělí)
Nádherné je slabé slovo. To co v nás obou město Porto probudilo, by se dalo popsat spíše jako vizuální extáze. Z hostelu je to jen 300 metrů na jihozápad a dostanete se k obřímu dopravnímu a pěšímu mostu Ponte do Infante. Ve výšce 75 metrů nad hladinou řeky Douro se před vámi rozprostře celý její kanál. Dva svahy pokryté slumy, opuštěnými i neopuštěnými přízemními chatrčemi i cihlovými domy, stará a nová železnice a nezapomenutelný výhled do kraje. Most je dlouhý asi 370 metrů, ale než jsme ho přešli, uběhlo téměř 20 minut, protože jsme pořád běhali jako blázni z jedné strany na druhou (přes 4 proudovou silnici) a nemohli se nabažit výhledů.
Další kroky nás zavedly k místním kasárnám, kde za festovní bránou pochodovali vojáci s kulomety. Cvičně jsme se jednoho na bráně zeptali na cestu, a když bylo vidět, že náš cíl vůbec nezná (ačkoliv to bylo 200 metrů daleko), řekli jsme si, že ho asi naverbovali včera na glgačce a zdekovali se. Rychlá fotka s dělem u zdi kasáren a hurá na legendární vyhlídku před kostel Mosteiro de Sierra do Pilar. To bylo ono. To bylo to pravé, ten vrchol, přesně ten pohled na město, které znám z fotek a na které jsem se celý půlrok, od začátku plánování cesty, nejvíce těšil. Most Luise I., sluncem zalité údolí řeky Douro plné dřevěných lodí, na březích barevné domy a na obzoru moře. Dokonalost. Genius Loci jako z učebnice.
Portské víno
Po Skotyho zacifrování a pečlivém vzájemném fotografování jsme se vydali po nekonečných schodech dolů na prohlídku vinných sklepů. V Portu je přes 20 vinařských společností produkujících pravé, značkou chráněné Portské víno; cituji wikipedii: „Typicky červené víno s vyšším podílem zbytkového cukru (často je prezentováno jako dezertní víno)“. Pěstuje se v severní části oblasti Douro a díky jedinečné kombinaci způsobu pěstování, složení půdy a klimatických podmínek dostává Portské víno neboli Oporto svou výjimečnou a nenahraditelnou chuť.
Zvolili jsme značku Wiese & Krohn a po půlhodinové prohlídce sklepů jsme se nechali výmluvným průvodcem zviklat ke koupi jedné lahve Rosé za 12 Euro. A bylo nám krásně. Bylo asi půl druhé, když jsme došli zpět do přístavu a posvačili pečivo a sýr. Slunce opět pálilo a ve vzduchu se třepotaly vlajky jednotlivých vinařství, pověšených na sloupech lemujících silnici.
Tramvají po Portu
Přeběhli jsme Most Luise I. na druhou (severní) stranu města a po promenádě došli až ke stanici staré tramvaje. Koleje byly dlouhé asi 4,5 km a jezdil po nich jen jeden vůz – krásná stará dřevěná tramvaj se stahovacími okny a prastarými cvikači na jízdenky. Akorát jste se nesměli nahýbat z oken a to ve vlastním zájmu, protože sloupy podél kolejí byly od nich asi 40 cm.
Po dvaceti minutkách svižné jízdy a aktivního fotografování nás to vyplivlo u mola a my se téměř fanatickým tempem rozběhli na jeho konec. Oba jsme chtěli jako první dobýt Atlantický oceán.
Molo, pevnost i hrad – vše v Portu
Molo mělo přes dvě stě metrů a jeho tvar způsoboval, že metrové vlny, které do něj narážely, tvořily studené gejzíry přes celou délku. Rybáři, kterých tu rozhodně nebylo pomálu, byli kompletně zabalení v igelitech a pláštěnkách a to se ještě museli vyhýbat dírám v betonu, které měli pod nohama, protože z nich tryskala voda jako z fontány. Samozřejmě když jsme se chtěli s nějakou takovou sprchou vyfotit, jako na potvoru se uklidnil vítr.
Dále na sever jsme se vydali po písčitém pobřeží. Sundali jsme si boty, ale písek byl plný kamení, odpadků, chaluh a střepů z mušlí a navíc byl podemletý vodou, takže nohy se nám bořily do nepříjemné směsi a já se brzo obul zpátky do bot. Dělali jsme fotky s mořem, s útesy, pozorovali kraby, vychutnávali si vlažný slaný mořský vánek a pochodovali po promenádě až k pevnosti Sao Francisco Xavier a hradu Castelo do Queijo. To jsem ještě nevěděl, že mám místo skotačení nabírat energii, protože ne vždycky vše vychází tak dobře jako doteď.
Nekonečná ulice v Portu
Před námi byla poměrně vyčerpávající túra zpět do centra po nejdelší a nejrovnější ulici skrz Porto – Avenida da Boavista. Měla přes pět kilometrů, nebylo se téměř na co dívat, protože chodníky na obou stranách lemovaly vysoké zdi luxusních domů a nikde jsme nemohli najít žádný obchod s jídlem. Nemluvě o tom, že půlku cesty jsme šli po slunci, takže když jsme konečně dorazili na její konec, do parku Jardim da Boavista, prohlásil jsem, že dál už nikdy nikam nejdu a že zůstanu už navěky tam.
Po návštěvě supermarketu a řádném občerstvení jsme prošli historické centrum města s množstvím kamenných památek až ke slavné Catedral de Porto. To už ale padla tma a nám se naskytl jedinečný pohled na rozsvícené údolí řeky Douro. Také z tohoto důvodu jsme se rozhodli ještě jednou přejít tam a zpět most Luise I. a pak už to byl kousek zpět do hostelu Alma. Plán byl jasný, v půl 11 jsme na hostelu, vypijeme napůl na dvorku láhev portského a ve 12 jsme v posteli.
Realita byla trošku jinde: v půl jedenácté na hostelu, v půl dvanácté dopito a v 11:40 už jsme lámavou angličtinou žebrali slečnu recepční o radu, kde seženeme další lahev. „Otevřeno už nikde není, ale pojďte se mnou“ řekla, zavřela hostel a vedla nás do baru o 5 vchodů vedle. Něco si začala vykládat s vedoucím, zatímco my jsme se stali terčem pozornosti tří místních ožralých štamgastů. Jeden z nich uměl trošku anglicky, „Hej jú, vér ár jú from ?“ rozlehlo se barem. „Ček repablik“ opáčil mu Skoty a chlapi se začali radovat. „Gůt futból, Panenka, Koller“ a už do nás lili pálenku.
Skoty chtěl setrvat i po tom co jsme obdrželi za 6 euro další flašku červeného vína, ale já tušil, že to nebude nejlepší nápad, protože láhev dost silné kořalky (vínovice) se dneska stoprocentně dopije a bude lepší, když to bude bez nás. Samozřejmě jsme pak šli ještě pro jednu a spánek se konal až tak od půl třetí, ale takový den prostě bylo potřeba dotáhnout do úplného konce.
Autorem je Martin Neužil
Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023