Autostopem přes Německo do Řecka 1/3

Článek o autostopu napříč Evropou jsme tu měli nedávno. Dnes začneme první částí trojdílného cestopisu Martina Neužila, který s kamarádem stopoval až na letiště v Düsseldorfu při své cestě do Řecka.

Na kolik vyjde ubytování v Německu?

Autostopem přes ČR (1. den – Úterý)

Náš výlet do Řecka začal vlastně cestou do Německa, protože zpáteční letenky za 1 600 Kč, které jsme sehnali, byly na let Düsseldorf – Kalamata. Sešli jsme se v úterý ráno na konečné šaliny číslo osm ve Starém Lískovci a busem se dopravili k benzince v Popůvkách. Slunce už od rána peklo, ale oba jsme věděli, že proti tomu co nás ještě čeká je to nic…a bylo.

Místo na benzínce bylo dobré a netrvalo ani půlhodiny a vezli jsme se v autě s polskou SPZ směrem na Prahu. Řidičem byl veselý 29-ti letý český podnikatel s okenními hliníkovými profily, který jen za rok a půl nalítal jeho Octávkou 176 000 km. Celou cestu jsme vykládali, kromě asi tři čtvrtě hodiny, kdy jsem usnul, a pak nás vyhodil až na benzínce u Lovosic. První stop nás tedy posunul o 271 km z naší celkové cesty 940 km na letiště v Düsseldorfu.

S dalším autem to bylo složitější, potřebovali jsme přejet hranice a všechna auta, měla pouze české značky, takže jsme se po neúspěšné hodině čekání začali ptát osobně a naštěstí se brzy povedlo. Opět to bylo paradoxně polské auto, tentokrát i s polským řidičem, který nás po dalším ukecávání hodil až na benzínku za Drážďany. Bylo 16:00, něco jsme snědli a špacírovali na výjezd z benzínky, kde jsme si byli jistí, že seženeme stop do Lipska, jenže ouha, někdo už tam stojí. Přišli jsme blíž a spatřili konkurenci v podobě týpka v našem věku s dvěma ošoupanými ranci a kytarou, chvíli jsme to tak zkoušeli, ale pak jsme pochopili, že to nemá ve třech smysl a stáhli se s Radkem zpět mezi kamiony na parkoviště.

Kamionem po Německu

Zkoušeli jsme se jich ptát, ale na Düsseldorf nikdo nejel. Zkoušeli jsme stopovat, ale nikdo nezastavil. Zkoušeli jsme odpočívat, ale museli jsme dál a to chtělo snahu. Místo snahy ale přišlo štěstí. Jeden z českých kamioňáků, říkejme mu např. David, se rozhodl nám pomoct a řekl, že na Hamburk to může vzít i jinudy a že nás vezme kousek před Dortmund, pokud nám prý nevadí, že pojede pomalu, „protože 40 tun prostě něco váží“. Nic nám v té chvíli nemohlo vadit míň a okamžitě jsme naskočili do kabiny.

Nikdy jsem kamionem nejel, je to totiž zakázané a jsou za to dost vysoké pokuty, proto si to málokdo „lajzne“, ale najdou se i takoví jako byl David, kteří chtějí pomoct. Radek zaujal místo spolujezdce a já si sundal boty a schoval se na lehátko. Povídali jsme si a David vyprávěl kamioňácké historky.

Probírali jsme současnou situaci na dálnicích a jaký je život za volantem a cesta utekla jako nic. Nakonec nás kolem půlnoci vyhodil asi 150 km od Dortmundu a šel spát. My postavili stan v travnatém plácku mezi kamiony, vyčistili si zuby a taky zalehli s dobrým pocitem, že je před námi posledních 160 km do cíle.

Se šílencem v autě (2. den středa)

Budíček jsme si dali v 8:00 a jako první jsme se šli na benzinku trochu zkulturnit. Alespoň jsme chtěli, ale sotva jsme stihli vykonat potřebu, oslovil nás jakýsi němec, že nás vidí s batohama a jestli prý chceme někam vzít. Řekli jsme, že jedeme do Düsseldorfu a on, že nás vezme, ale musí se ještě zastavit pro něco v Dortmundu. Samozřejmě jsme nabídku s nadšením přijali a tak tak se s bagáží naskládali do jeho krámama naplněného auta. To jsme ještě netušili, že jsme narazili na šílence.

Hned na začátku se nám představil jako [jülke] nebo tak něco, ale protože jsme tomu příliš nerozuměli, tak jsme mu dali pracovní jméno Jirka. Bylo mu mezi 35 až 40 lety, auto měl ozdobené německými vlajkami a vracel se z nějakého festivalu. Vysvětlil nám, že je „very crazy, crazy man“, který měl trochu problémy s alkoholem a byl tři týdny na psychiatrii, ale že už je všechno v pořádku. Údajně prý dostal od doktora radu, aby pil energeťáky, kouřil cigarety a doutníky a věnoval se sexu.

Po těchto slovech jsme se oba zarazili, ale byli jsme rádi, že nás veze. Crazy, crazy man. Neustále otevíral a zavíral přední okýnka, jako by žádná pozice nebyla dost dobrá, pořád nám vykládal o něm, o Německu, o svatém socialismu a proklínaném kapitalismu a pak dostal ten nejhorší nápad – pustit hudbu, prý mu pomáhá při terapii.

Na tom by nebylo nic špatného, kdyby ji nepouštěl na volume 40. Oběma nám praskaly bubínky, do očí narážel vzduch z otevřených okýnek a takhle jsme si to hrnuli chvílemi 80, chvílemi 160 km/h směrem na Dortmund.

Prohlídka Dortmundu

Kolem půl jedenácté jsme dorazili do města a Jirka se rozhodl, že nám to město musí ukázat. A začali jsme rovnou u slavného fotbalového stadionu Signal Iduna Park. Tento domácí stadion týmu Borussia Dortmund je největší v celém Německu a vstupenky na zápasy se prakticky nedají sehnat, nýbrž se dědí z generace na generaci. Šli jsme cestičkami z parkoviště a od metra a Jirka vykládal, že to tam vůbec nepoznává, protože vždycky když tam tudy jde, šlape tam přes sebe na 60 000 opilých německých dělníků, protože (jak nezapomněl nikdy zdůraznit) Dortmund je „city of working class – we love socialism“.

Dovnitř jsme se samozřejmě nedostali, což Jirku nevím proč překvapovalo, a tak jsme alespoň prošli fan shop a vrátili se do auta. Zapomněl jsem poznamenat, že šílenec celou tu dobu z nějakého neznámého důvodu neměl boty, ale nám už to po tom všem co vykládal zas tak zvláštní nepřišlo. Vyrazili jsme směrem k jeho mamince, která žije v pečovatelském domě, prý ji pozdraví a pojedeme dál.

S tím jsme problém neměli, ale vyžádali jsme si zastávku v shopu, protože bylo téměř poledne a my jsme naposledy jedli asi před 18 hodinami. Jirkovi došlo, že by taky mohl něco sníst a tak nás hodil do místního supermarketu, kde jsme nakoupili bulky a sýr a pití a ovoce a Jirka si koupil propisku s náplní, cigarety a čokoládové mléko, které už ale z nějakého neznámého důvodu nemohl kreditkou zaplatit a tak to bylo na mně.

Poobědvali jsme v parku u pečovatelského domu, kde se kromě laviček a stolků nacházela taky falešná autobusová zastávka. „Proč to tady je prosím tě?“ ptali jsme se a Jirka odpověděl, že to je pro „idiotic people“, kteří tam chodí každý den čekat na autobus, který nikdy nepřijede, že se to prý nedá odnaučit.

Loučení se socialistou

Ve 14 hodin jsme dojeli do Düsseldorfu a my s Radkem byli přesvědčení, že se šílence už musíme zbavit, protože na další hodinu s ním nemáme dostatečnou psychickou kapacitu. Domluvili jsme se, že půjdeme na náměstí do centra, a když už jsem mu chtěl říct, že bychom raději pokračovali sami, objevilo se řešení samo.

„Chlapi, počkejte, tady se naše cesty rozdělí, mám tu nějaké přátele, se kterými se chci setkat“ řekl Jirka, vyfotili jsme se a on vešel do jednoho z domů na hlavní ulici. Podívali jsme se nahoru, kde v jednom z oken visel banner „communist party“ a fotka Fidela Castra a bylo nám jasno. A vzali nohy na ramena, kdyby si to náhodou rozmyslel.

Relax a letadlem do Kalamaty

Zbytek dne jsme strávili s plechovkami piva v onom krásném parku v centru města a povídali si o dosavadních zážitcích a o Charlesi Bukowskem, jehož knížku mi Radek nějaký čas zpátky půjčil. Kolem šesté jsme se vydali vlakem na letiště, nechali si odbavit krosny a v 19:40 naskočili bez problémů na letadlo směr Kalamata. Přistání za tři hodiny, časový posun +1 hodina a v půl jedné řeckého času jsme si to už šinuli pěšky podél hlavní silnice směrem na západní pobřeží a hledali místečko na spaní. To se nám podařilo po kilometru, a protože jsme byli opravdu vyčerpaní, zalehli jsme do stanu a okamžitě vytuhli.

Zadržení policií aneb první setkání s Řeckem (3. den čtvrtek)

Slunce, moře, pohodička, olivy, krásy Řecka, takhle nějak jsme si představovali první setkání s Peloponésem. Pravda byla bohužel někde trošku jinde. První čeho se nám totiž ráno dostalo, bylo zadržení řeckou policií. Řekli nám, abychom do pěti minut sbalili stan a věci a jedeme na stanici do města Messini na výslech. Vadilo jim, že jsme měli stan kousek od vojenského letiště a podezírali nás ze špionáže nebo co. Snažili jsme se vysvětlit, že v té tmě nebyla žádná cedule vidět, ale málo platné. Projeli nám foťák, sebrali občanky a nechali dvě hodiny čekat na chodbě, než se všechno ověří a obtelefonuje.

My jsme mezitím pozorovali ostatní policisty a jejich často zajímavé interakce s lidmi na ulicích. Spoustu místních policisty zná a zdraví se s nimi nebo zaskočí na cigárko. Nebo jako jedna tmavější žena nakráčela bez ptaní přímo do kanclu, něco řecky křičela na toho, co nám zabavil občanky a zase s křikem odkráčela, aniž by se cokoliv řešilo. Policajti se jenom zasmáli do ruky a mlčky na sebe pokukovali. Nakonec nám vrátili občanky a foťák a s úsměvem nám pokynuli k odchodu. Bez omluvy a se slovy „už se tu neukazujte“. No…i tak se dá začít první ráno v Řecku.

První setkání s mořem

Rozhodli jsme se, že první cesta povede na jih na městečko Koróni a vydali se za město, ale najednou jsme si všimli šipky s nápisem „Beach“ a řekli si, že by nebylo špatné konečně se vykoupat v moři. Zeptali jsme se jednoho pána v autě, jestli to opravdu vede na pláž a překvapeně koukali, když místo něj promluvil asi dvanáctiletý kluk na sedadle spolujezdce. „Táta neumí moc anglicky, já jo, my vás tam vezmeme“. Nasedli jsme a žasli, jak kluk mluví. Prý jsou z Albánie a tady žijí 3 roky, anglicky se prý teprve učí. No já v jeho věku uměl asi 100 slovíček a o konverzaci si nechával zdát.

Pláž Buca byla nádherná a nekonečná. Vysoké zelené palmy posazené v jemném rozpáleném písku, dokonale čisté moře omývající pobřeží a obloha bez mráčku. Idylka. Položili jsme se do stínu jedné palmy a vyrazili na střídačku do vln. Jedli jsme mandarinky a chleba a sýr a vychutnávali tu pohodičku, která u moře panuje. Pak, když jsme se oba dostatečně spálili, jsme vyrazili zpět na cestu. Po 10 minutách nás vzala jedna paní zpět do města a tím pak začala série posunování.

Komplikace se stopem

Na rozdíl od jiných zemí, alespoň podle našich zkušeností, jezdí lidé v Řecku jen velmi krátké vzdálenosti. Zdálo se, že každý má auto a i kdyby to bylo jen 500 metrů, raději nasedne a otočí klíčkem, než by to šel pěšky, jenže na druhou stranu, dostat se na jeden zátah třeba potřebných 30 kilometrů je nadlidský úkol.

Vždycky když nám někdo zastavil, oznámil nám, že jede jenom 5km do další dědiny atd. takže jsme se prakticky celé odpoledne posunovali po pár kilometrech. A to ještě byl velký trend nechávat nás na začátku vesnice a my museli často i 3 km pěšky skrz městečko než jsme se dostali na místo, kde by nás mohl zase někdo nabrat. Tomuto trendu jsme se bohužel nevyhnuli ani po zbytek pobytu na Peloponésu.

Bralo nás tedy asi 5 aut, z toho jedna Němka nás opravdu dostala, protože zastavila asi 150 metrů za námi, takže to byl doslova běh na dlouhou trať. Poslední auto řídila Italka s kamarádkou a než nás vyhodila u kempu v Koróni, tak nám z auta ukázala celé město, abychom v něm později nebloudili a dala nám pár zajímavých tipů kam zajít a co vidět. Pak nám popřála krásný pobyt a hodně štěstí a vyrazila tryskem zpátky na silnici. My se za 10€ ubytovali v kempu, dobili telefony a po večeři kolem sedmé vyrazili do města.

Idylka v Koróni

Koróni je malé, ale fascinující přímořské městečko. Rozkládá se ve stráni pod mohutným hradem a bílé a žluté fasády domků zasázené mezi zelené olivovníky a růžové oleandry, tvoří společně s modrým mořem úžasný pohled a atmosféru. Jako první jsme si prošli trosky hradu a k němu přilehlý hřbitov a kostel a když padla tma, sestoupili jsme dolů do přístavu na jídlo a pivo. Radek si všiml malé vývařovny, kde měli porci gyrosu v pitě za 2€ a tak jsme se tam zastavili a výborně si pochutnali. Bylo to zase něco úplně jiného než v Brně na hlavním náměstí.

Večer jsme zakončili dvěma plechovkami pivečka na kamenném molu v přístavu, a když se zvedl vítr a začala být zima, vrátili jsme se do kempu. Já se rozhodl, že zkusím spát pod širákem, ale komáři a další hmyz byli proti a navíc ze stromů nade mnou neustále sněžilo jakési šouší, takže jsem to po dvou hodinách vzdal a ukryl se do stanu.

Autorem je Martin Neužil

Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 19.2.2024

PC » Cestopisy » Autostopem přes Německo do Řecka 1/3