Nedaleko Tbilisi u města Mtskheta (7. den)
Protože jsme ani jeden moc nespali, a u pole ani nebylo moc kde a z čeho si udělat oheň a uvařit si aspoň kafe, vyrazili jsme na cestu docela brzo ráno. Měli jsme před sebou dlouhou trasu (už se začalo projevovat plánování na poslední chvíli, kdy se ve finále ukázalo, že teď jezdíme po Gruzii jak blázni sem a tam, to je hezky vidět v druhé části našeho cestopisu z Gruzie).
Naším dalším cílem bylo město Mtskheta, kousek před Tbilisi. Tbilisi jako takovému jsme se pro bláznivý gruzínský silniční provoz raději vyhnuli. Do Mtskhety vedla cesta celou dobu po dálnici. U Kutaisi byla postavená již nová, dále se ještě rekonstruovala či stavěla nová vedle stávající. Cesta však ubíhala rychle a plynule. Sledovali jsme za okny střídající se města a pole a louky a všudypřítomná stáda krav.
Asi po dvou a půl hodinách jízdy jsme dojeli do Mtskhety. Podobně jako Mestia se toto město mění k obrazu turistů. Na rozdíl od Mestie, kde jsme jich však zatím ještě tolik nepotkali, jich tady byly už davy. Po městě je vozili upravenými golfovými vozítky a ukazovaly jim místní pamětihodnosti, především církevního rázu a vinařství.
Nad Mtskhetou se tyčí kostel za šestého století Jvari, který je místní dominantou nad městem a který nabízí krásný výhled do okolí. Je také významnou církevní památkou, mimo jiné zapsanou na seznamu UNESCO.
Špatná odbočka na Jvari
Bohužel opět díky mizernému značení jsme napoprvé netrefili správnou odbočku a skončili místo u Jvari u kláštera Zedazeni. Kopec o několik kilometrů dále je ještě vyšší a nabízí ještě lepší výhled. A navíc jsme cestou nepotkali ani živáčka. Na vrcholu se nachází obrovský kýčovitý ocelový kříž z příhradové konstrukce, který nejspíš v noci i svítí. Pod ním byla malá kolonie ze stanů a přívěsů, kde bydlí sestry a kněží a kde buď prodávají ikony anebo je tam měli jen vystavené. Na druhou stranu se pak nachází malý klášter.
Sjeli jsme z kopce dolů, našli správnou odbočku a dojeli ke Jvari. Zde už bylo turistů o poznání více, hlavně těch z Ruska. Navíc se v kostele konal zrovna křest, takže pláč dítěte neustále vše přehlušoval. Poslední kapkou pak byli prodejci kýčovitých památečních předmětů a žebračky u vstupní brány. Tady jsme se proto příliš nezdrželi.
Vrátili jsme se na dálnici a po chvíli jsme odbočili na sever. Cestu zde lemoval jeden hotel za druhým, místy je střídaly restaurace. Vše ve velkém, místy kýčovitém, stylu. Sem už turistický průmysl dorazil v plné síle. Po nějaké době naštěstí začala jejich koncentrace řídnout.
Pevnost Ananuri
Po asi hodince jízdy jsme dorazili k pevnosti Ananuri. Turistů zde bylo dost, stejně jako na parkovišti otravných prodejců čehokoli. Pevnost není až tak velká, jako vypadá na obrázcích. Vlastně se jedná jen o obvodové hradby a uvnitř je kostel, což je jediná přístupná část. Vstupné je symbolické a samozřejmě si můžete koupit pár obrázků svatých.
Pod pevností se nachází obrovský vodní rezervoár. Když jsme u něj v dubnu byli, tak byl téměř prázdný, ale jelikož v horách ještě ležel sníh, tak se teprve asi zaplní. A plošinka vypadající téměř jako pláž, na které se sem tam povaloval slunečník, či plastové lehátko nasvědčovala tomu, že se tu dá v létě i koupat.
Hledání jezera Bazaleti s hlavně sprchy!
Dále jsme chtěli pokračovat dál na sever ke Kazbegu, ale jelikož už jsme byli docela utrmácení a počasí se mělo horšit a nám se nechtělo zase mrznout v horách, otočili jsme to a jali se hledat útočiště jinde. Cestou k Ananuri jsme si všimli odbočky, která odkazovala na kemp u jezera Bazaleti. Vidina sprchy po týdnu byla velmi lákavá a tak jsme se vydali tam. Projížděli jsme krásnými malými vesničkami, mezi loukami, prostě typický venkov.
Po pár kilometrech jsme dojeli k jezeru. Kemp jsme bohužel nenašli, kromě vojenského tábora, kde se na nás nedívali příliš přívětivě. U jezera stál veliký luxusní hotelový komplex, ohraničený vysokou zdí s obrovskou zavřenou vstupní bránou. Před hotelem připravovali na léto stánky a vodní atrakce, jako klouzačky, loďky a šlapadla. Tady se asi neutáboříme.
Hledání vhodného místa na přespání pokračuje
Objeli jsme jezero a snažili se najít místo, kde zůstaneme. Jezero bylo téměř lemováno ohništi, ale dřevo kolem téměř žádné. Navíc zde bylo až příliš hmyzu. A jelikož bylo ještě relativně brzy, rozhodli jsme se, že jezero opustíme a vydáme se pomalu na zpáteční cestu doufajíce, že cestou nejdeme nějaké místo, kde přespat.
Žádné takové místo jsme podél dálnice samozřejmě nenašli. Nebylo tam ani příliš sjezdů. Navíc nás stihla strašná bouřka, kdy padala voda seshora, zespoda, všude byla voda. A Gruzínci jezdí jako blázni i v tomhle počasí a navíc je nenapadne rozsvítit světla. Tahle cesta mi nedělala moc dobře a tečkou pak byla nejspíš smrtelná nehoda dvou aut z kolony svatebčanů, která nás několik minut předtím míjela na dálnici. V Gruzii mají až příliš náhrobků podél silnic.
Dojeli jsme do dobře známého místa, kde dálnici lemovaly stánky s občerstvením. Zahřáli jsme se tou jejich lahodnou taštičkou se sýrem, poslali maily domů (wi-fi mají v každém větším stánku s jídlem) a pokračovali dál. Naším dalším cílem mělo být město Chiatura, tak jsme se chtěli alespoň přiblížit tím směrem a vzdálit se ruchu dálnice.
Padla strašná mlha, kdy nebylo vidět skoro na krok a my marně ve vesničkách, které lemovaly silnici, hledali cestu, kde zaparkovat. Navíc bylo vše strašně promáčené. Nakonec jsme zastavili na jednom paloučku téměř uprostřed vesnice. Nikomu jsme tam ale nepřekáželi, takže jsme se uložili k spánku a doufali, že se do rána mlha zvedne.
Město Chiatura (8. den)
Výhled z lanovky
Mlha se naštěstí přes noc zvedla, a tak jsme ráno viděli, že jsme v noci zaparkovali uprostřed malebné vesničky. Popojeli jsme kousek za vesnici na něco jako odpočívadlo, tam jsme si udělali oheň a nasnídali se. Vydali jsme se vstříc našemu posledními cíli – městu Chiatura.
Toto město se schovává na březích řeky mezi skálami. I když už svítilo slunce, působilo dost šedivě a depresivně. Je to jakýsi rozpadající se skanzen socialismu, který kromě šedivých paneláků dotváří především budovatelské sochy marně vyhlížející lepší zítřky. Město je to nicméně docela velké a i živé, takže jsme hned při příjezdu uvízli v zácpě. Podařilo se nám prokličkovat kolem tržiště, kde nabízeli vše možné i nemožné a našli jsme místo na zaparkování.
Největší atrakcí tohoto města však není to, že vás vezme v čase několik dekád zpět, ale lanovky, které zde slouží jako prostředek hromadné dopravy k odloučenějším částem města, které se nechtěly schovat ve stínu údolí a rozprostírají se nahoře na skále. Tyto lanovky jsou původní z padesátých let a stále jich je většina funkčních.
Jízda jimi je opravdový zážitek a nic pro slabé povahy. Ale bylo to super. Jednou starší lanovkou jsme jeli tam a zpět zdarma (nebo možná, že už jsme působili tak chudě a hlavně špinavě, že se nás paní „výpravčí“ zželelo :)), v další, která už působila o něco moderněji (měla podlahu potaženou linem), jsme platili půl lari, takže i tak relativně směšnou částku. Další povídání Chiatura česky Čiatura.
Z Chiatury do Kutaisi
Nicméně po několika projížďkách jsme se rozhodli toto šedivé město opustit. Vraceli jsme se po dálnici zpět ke Kutaisi. Všechny naše cíle jsme viděli a i tak jsme měli ještě spoustu volného času. Rozhodli jsme se v Kutaisi vybrat ještě nějaké peníze, dotankovat a ještě popojet k Prométheově jeskyni. Po deseti kilometrech bloudění po rozkopané silnici nás to ale tak nějak přešlo. Našli jsme jednu ceduli odkazující na onu jeskyni, ale ta se ukázala být nejspíš jedinou cedulí po cestě. Když pak zmizelo i značení hlavní silnice a my vůbec netušili kam jet, tak jsme to radši otočili. Našli jsme loukou, která byla trochu schovaná od hlavní cesty, a tam jsme zůstali celé odpoledne. Udělali jsme si oheň, naobědvali se a zabalili si. Zbytky zásob jsme nakrmili kolem se pasoucí krávy a dalšího psa, který se k nám přidal a který se opět stal naším věrným nohsledem.
Vrácení auta a večeře v McDonaldu
K večeru jsme se vrátili do Kutaisi. Naším dalším úkolem bylo najít myčku aut, protože jsme auto měli vrátit čisté, což to naše bylo všechno, jen čisté ne. Umytí vozu stálo šest lari, ale bylo opravdu důkladné, zevnitř i zvenku, včetně finálního přeleštění hadříkem do sucha. Bohužel bylo tak důkladné, že nám při tom páni umývači ulomili jeden stěrač. Povedlo se jim ho však jakž takž nasadit zpět a my se jen modlili, aby nezačalo pršet.
Chtěli jsme se projít kousek po městě, ale po chvíli se ukázalo, že uprostřed šedivých paneláků se neukrývá nic k vidění. Večer jsme pak zašli do McDonaldu na večeři, jelikož místní stánky už pomalu zavírali, restauraci jsme žádnou nenašli a také jsme se chtěli vyhnout případným střevním komplikacím v letadle, jelikož gruzínské jídlo je sice vynikající, ale dost mastné.
Večeře v McDonaldu nás vyšla snad dráž než jídlo za celý týden, ale zase to bylo jediné místo v Gruzii, kde opravdu mluvili anglicky, takže i to se nejspíš projevilo v ceně. Nicméně i přes to, jak bylo jídlo drahé, bylo uvnitř narváno k prasknutí a nebylo si skoro kam sednout, ačkoli místní se většinou spokojili jen se zmrzlinou či hranolkami a na nás koukali jako bychom spadli z Marsu.
Chvíli jsme zde pobyli, díky wi-fi zjistili, co nového ve světě a pak jsme se pomalu vydali směr letiště, kde jsme měli vrátit auto. Co čert nechtěl, když chtěl přítel zapnout tempomat, tak se netrefil a omylem klepnul do páčky od stěračů. Ten provizorně přidělaný nedojel ani do půlky okna a uletěl doprostřed silnice. A samozřejmě hned za námi jelo další auto, které s absolutní přesností ten stěrač trefilo, a ten se rozpadl na několik částí. Tak se nám bohužel nepodařilo dojet s čistým štítem.
Prospat se na letišti na matracích? V Kutaisi ano…
Na letišti v Kutaisi jsme zjistili úžasnou věc a to tu, že místo klasických sedaček tam mají matrace, na kterých se dá ležet, a trochu se prospat, když čekáte na brzký ranní let. Samozřejmě i zde je wi-fi, ale není zrovna nejrychlejší. Zabrali jsme tedy místo, kde jsme hodlali přečkat naše dlouhé několikahodinové čekání. O chvíli později si dorazil převzít auto pán z autopůjčovny. Nad uraženým stěračem jen mávl rukou, o prvním nepojízdném autě se ani nezmínil a stodolarový depozit nám vrátil v plné výši.
Vrátili jsme se zpět do haly a pár hodin se aspoň přerušovaně prospali. Jak šel čas, tak se hala čím dál více plnila lidmi čekajícími na svůj let. První letěl let do Minsku a o hodinu později téměř současně Katowice a Budapešť. Na tolik cestujících však hala úplně dimenzovaná nebyla a za chvíli byla nacpaná k prasknutí. V tu chvíli jsme byli rádi, že jsme na letiště dorazili s takovým předstihem a zabrali místa na ležení.
Let z Gruzie do Budapešti a cesta domů (9. den)
Odbavení na náš let se otevřelo tři hodiny do odletu. I když se cestující odbaví přes internet, tak ho securiťák s patřičnou důležitostí pošle na check-in, kde je mu vytištěna letištní palubní vstupenka. Duty free obchod se na letišti nachází jediný, ale kromě několika málo vín a pár magnetek v něm nic „typicky gruzínského“ nenajdete, takže suvenýry doporučujeme kupovat spíše průběžně (včetně toho vína, to vyjde na letišti opravdu draho).
Naše letadlo přistálo o chvíli později a letištní personál příliš nespěchal, takže jsme odletěli asi s půlhodinovým zpožděním. Letadlo bylo opět narvané k prasknutí. Za námi seděla nějaká babka, která si nejspíš vezla na památku tuberu a celou cestu strašně kašlala a tak jsme se raději snažili celý let zaspat. Zpoždění jsme cestou dohnali a v Budapešti přistáli na čas. Byla zima a pršelo. U výdeje zavazadel jsme našli všechny ty zmizelé vozíky na zavazadla, které nám tak chyběly při odletu – byly totiž uzamčeny a jen za poplatek.
Došli jsme na autobus a již známou cestou se vydali k autobusovému nádraží, odkud jsme měli jet zpátky do Prahy opět žlutým autobusem. Ve stanici u nádraží jsme stihli ještě snídani v pekárně a asi za deset minut přijel autobus. K naší smůle však s námi jela i skupina Italů, kteří byli v autobuse nepřeslechnutelní. Naštěstí ale vystoupili už v Bratislavě a dál cesta probíhala již v poklidu. Do Prahy jsme dorazili bez většího zpoždění a přivítalo nás tu sluníčko. Dojeli jsme domů a hned se vrhli do vany. To jediné nám opravdu nejvíc chybělo.
Naše hodnocení cestování po Gruzii
Gruzie je nádherná země, kterou se opravdu vyplatí navštívit a to hlavně kvůli horám, okouzlující přírodě a památkám. Jelikož se zde však hodně staví kvůli turistům, doporučujeme vyrazit tam co nejdříve, než tato země úplně změní svou tvář. Pro pětihvězdičkové hotely se do Gruzie opravdu nejezdí.
Lidé jsou zde milí, i když pokud jste modroocí a blonďatí, tak na vás budou prostě koukat, tomu se nevyhnete. Přestože všude v průvodcích píšou, že se domluvíte rusky, tak ne vždy je to pravda. Na angličtinu zapomeňte, ale rukama nohama to šlo vždy.
Na co si dát opravdu pozor je řízení auta, protože Gruzínci opravdu jezdí jako blázni, takže pokud si v řízení nejste opravdu jistí, tak raději zvolte jiný druh dopravy.
Skoro v každém občerstvení, na benzínkách, v hotelech i velkých supermarketech mají wi-fi, takže už ani zde (pokud nechcete) tak nezůstanete odříznuti od civilizace. Všude seženete alespoň základní potraviny, takže nějaké konzervy s fazolemi s sebou z domova taky tahat nemusíte. Díky mnoha minerálním pramenům v Gruzii mají levnou a výtečnou balenou vodu.
S naším kempováním nikdo nikdy žádný problém neměl, ani s rozděláváním ohně (samozřejmě se jednalo pouze o malé ohniště). Kempů jako takových jsme však cestou moc neviděli. Plynové vařiče vám do letadla nepustí, ale se starým dobrým Pepou nikdo problém neměl. :) Rozhodně doporučujeme pořídit si však už tady dostatečně podrobnou mapu, protože tohle se ukázalo být v Gruzii největším problémem. Nám se náš týden v přírodě bez lidí moc líbil a klidně bychom se opět vrátili. :)
Celkové Náklady cestování po Gruzii
- 5 395 Kč | Letenky (2 osoby + 1 zavazadlo) – letenky byly v akci, ale rozhodovali jsme se dlouho, lze i z Prahy pod 5 000 Kč
- 1 850 Kč | Autobus do Budapešti a zpět (2 osoby)
- 11 400 Kč (487$) | Pronájem automobilu včetně extra pojištění + 100$ depozit, který nám celý vrátili – pokud bychom auto nerezervovali den předem, byla by cena asi o třetinu nižší. Stejně tak již nebylo na výběr příliš typů. Na stránkách půjčovny bylo, že platba je možná pouze v Lari, ale nakonec pán z půjčovny očekával spíše dolary, takže kdybychom to věděli, tak bychom nemuseli měnit peníze už na letišti.
- 3 360 Kč (280 Lari) | Benzín – auto žralo jako tank, obzvlášť v horách, díky bohu cena benzínu byla relativně nízká, cca 12-15 Kč/litr
- 60 Kč | Mapa – nebyla zrovna nejpodrobnější, lepší si vzít z domova
- 180 Kč | Vstupné na památky (2 osoby) – vstupné se skoro nikde nevybírá
- 12 Kč | Lanovky v Chiatuře (2 osoby)
- 1300 Kč přibližně | Strava – živili jsme se instantními nudlemi, které jsme si vařili na ohni, místním ovocem, zeleninou a „rychlovkami“ ze stánků
Příklady cen v Gruzii
- voda 1,5l – 1 Lari
- khachapuri 2,5 – 4 Lari, podle toho čím je plněný
- gruzínský chléb – 2 Lari
- instantní polévky 2 – 4 Lari
- největší kebab jaký jsme kdy jedli – 5 Lari :)
- Pro zastánce domácí kuchyně seženete v Gruzii i májku i výběr českých piv :)
Náklady celkem za dvě osoby cca 22 500 Kč (Nejdražší položkou bylo auto, za které jsme mohli ušetřit, pokud bychom ho rezervovali dříve. Také jsme mohli volit jiný druh dopravy, ale vzhledem k tomu, že jsme měli jen týden, tak jsme se nechtěli zbytečně nikde zdržovat čekáním na dopravu a navíc nám posloužilo jako hotel.)
Autorem je Helena Kejmarová
Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 1.3.2023
