Naše cestování po Gruzii (Východ & Západ)

Cestu z Prahy a úvodních pár dní cestování po Gruzii již máme za sebou, ale nejsme zatím ani v půlce našeho putování na vlastní pěst. Přečtěte si jak probíhá jízda v zapůjčeném jeepu napříč gruzínskými horami.

Probuzení na pláži || Nocování v Gruzii || Pěší tůry || Předlouhý den v Gruzii

Dovolená v Gruzii s CK od 20.079 Kč →

Probuzení na pláži (4. den)

Na rozdíl od předchozí noci v horách bylo na pláži krásně teplo, takže jsme si trochu přispali. Sluneční světlo bohužel odhalilo akorát ještě větší množství odpadků povalujících se na pláži. Na druhou stranu moře bylo krásně čisté, ale teplota na koupání úplně nebyla, takže jsme na pláži jen posnídali a dali se znovu na cestu směrem na sever. Jeli jsme po nové hezké dálnici, kterou lemovaly stánky s pomeranči.

Naším prvním cílem bylo město Poti, respektive jezero u něj. Nachází se v národním parku, je domovem mnoha různých druhů živočichů a rostlin, měl by se u něj nacházet kemp a po jezeře by se měly konat vyjížďky na člunech či raftech. Bohužel kvůli špatnému (žádnému) značení a naší ne příliš podrobné mapě, jsme odbočku k jezeru nenašli, jen jsme ho chvíli viděli z dálnice.

Město Poti jako takové je relativně velké průmyslové město, jehož dominantou je nákladní přístav. Město je dost šedivé a není v něm nic moc co k vidění, maximálně kromě parku v centru města. Pokračovali jsme tedy proto dál.

Krásná nová dálnice se po chvíli změnila ve štěrkovou cestu, což nám jízdu trochu znesnadňovalo, ale po chvíli se naštěstí proměnila zpět ve zpevněnou komunikaci, i když zdaleka ne tak hezkou, širokou a kvalitní jako předtím. Další naší zastávkou pak bylo město Zugdidi.

Tipy v okolí města Zugdidi

Zugdidi je rušné město, ideální například pro dokoupení zásob. Také je dobře dostupné i autobusy či vlakem, pokud by si člověk nechtěl půjčovat auto. Jedinou památkou ve městě je však pouze palác rodu Dadiani, ve kterém je v současné době muzeum, a přilehlý park. Více informací o Gruzii

Co by hladový cestovatel rozhodně však v tomto městě neměl minout je kebabárna Don Chicho, která se nachází na hlavní silnici č.1 vedoucí k již zmíněnému paláci. Za pár drobných zde dostanete největší kebab plný masa, jaký jste kdy viděli. Pokud máte opravdu velký hlad, dejte si maximálně prostřední velikost – 50 cm velká tortilla dá zabrat i velkým jedlíkům. Tu největší jsme si ani netroufli objednat.

Cesta do Mestii

Ze Zugdidi nás pak čekala dlouhá cesta na sever až do Mestie. Cesta byla příjemná, kolem vodního rezervoáru, lemovaná spoustou vodopádů a odpočívadel. Krásná příroda dá rychle zapomenout na šedivá města v údolí. Cesta docela rychle stoupá, takže kdo má problémy s tlakem, tak tomu se hned začne točit hlava.

Příliš provozu jsme cestou nepotkali. Silnice vypadala docela opraveně, ale na mnoha místech na ní byla sesutá půda a tunely vytesané do skály také nebudily úplně nejvěrohodnější dojem. Jeden tunel měl úplně zasypaný vjezd, takže jsme ho museli objet po provizorně vytvořené římse. Jinak cesta proběhla bez problémů a oproti naší předchozí cestě z Akhaltsikhe do Batumi i relativně rychle, takže odpoledne jsme byli v Mestii.

Mestie v Gruzii

Mestie je centrem Svanetie. Výchozí místo pro nejrůznější túry, ať už pěšky, na kole, či na koních. Kousek nad Mestií je také lyžařský areál. Je to hezké městečko, ale bohužel se až příliš mění pro turisty. Celá Svanetie je typická obranými věžemi, kterých se v každém městečku tyčí několik. Těch v Mestii je bohužel už jen pár (v jedné z nich je i muzeum, kde se dá prohlédnout, jak to v takové věži vypadá).

Vedle staré Mestie vyrostlo nové městečko jen pro turisty – nové náměstí s infocentrem a kolem spousta domů, které zatím ještě zejí prázdnotou. Dokonce mají i své vlastní letiště (za tři dny našeho pobytu v Mesti jsme neviděli jediné letadlo vzlétat nebo odlétat). Za tímto novým centrem končí udržovaná silnice a dál se jede jen po prašné cestě plné hrbolů.

Ubytování v Mestii

Co se ubytování týče je v Mestii pár hotelů, na několika zahradách pár kempů a spousta obyvatel nabízí ubytování v soukromí – pronajímají ve svých domech pokoje, často i s jídlem. Na náměstí se nachází několik restaurací a hlavní silnice je lemována obchůdky, kde se dá sehnat to nejdůležitější.

Žádný velký supermarket zde ale nehledejte. Naprostou lahůdkou je pak místní chléb, prodávaný z nenápadného okna domu u hlavní silnice. Na ceduli kromě nápisu pekárna jsou sice i obrázky hranolek a pečeného kuřete, ale nic jiného kromě tohoto chleba tam nemají. Stojí jedno lari a dostanete ho v kusu novin. Nejlepší je, dokud je teplý.

Infocentrum v Mestii je hezky zařízené, mají zde mapy jednotlivých gruzínských regionů a nejrůznější nabídky aktivit a zajímavostí. Personál mluví i relativně obstojně anglicky. Dostali jsme dvě papírové mapy, na kterých byly vyznačeny turistické cesty v okolí Mestie (každá na jednu stranu), jejich obtížnost, časová náročnost i vyznačení období, kdy jsou cesty schůdné. Součástí jedné z nich byla i lanovka, ale ta nejspíš funguje jen v zimě, neboť je součástí lyžařského areálu. Takže když vám budou v infocentru tvrdit, že se můžete nechat vyvézt na kopec a trasu sejít jen dolů – nevěřte jim. :)

Mapa našeho cestování po Gruzii

Legenda k mapě

1. den fialová | Kutaisi – Akhaltsike – Vardzie
2. den oranžová | Vardzie – Sapara – Akhaltsike – Batumi – po pobřeží na sever
3. den růžová  | Poti – Zugdidi – Mestie
4. den červená | Mestie – Usghuli – Mestie – Zugdidi – spaní kousek před Kutaisi
5. den nejsvětlejší modrá | Kutaisi – Mtskheta – Ananuri – jezero Bazaleti
6. den tmavší modrá | návrat zpět, spaní nad Zestafoni
7. den nejtmavší modrá | Zestafoni – Chiatura – Kutaisi – pokus o najití Prométheovy jeskyně – Kutaisi

Nocování v Gruzii

Po rychlé prohlídce Mestie se již pomalu začínalo stmívat, tak jsme začali hledat místo na spaní. Mestie je relativně hluboko v údolí a kopce na obě dvě strany prudce stoupají. Nám se ale nechtělo vysoko do hor, aby nám nebyla zase zima a tak jsme se usídlili na plácku kousek za městem. Navíc to bylo kousek od potoka, takže jsme získali užitkovou vodu. Bylo tam již několik ohnišť, takže jsme tam očividně nebyli první, takže jsme neměli žádné výčitky.

Bohužel se ukázalo, že jsme nejspíš u nejrušnější cesty ve městě – na kopci nad námi byl kostel a cestou k němu studánka, kam si místní neustále jezdili pro vodu. Navíc tudy každé ráno vyháněli stáda krav na pastvu a ta se pak v těsné blízkosti kolem nás každý večer vracela domů. Ale jinak to bylo opravdu hezké místo, takže jsme tohle všechno přešli.

Pěší tůry (5. den)

Na další den jsme měli naplánovaný pěší výlet po jedné z tras, které nám ukázali v infocentru. Značení turistických tras je o půl stupně lepší než to silniční, ale i tak jsme začátek cesty úplně netrefili a trochu si zašli. Dál po cestě už sem tam značení bylo, i když podle mapy jsme stejně minuli jednu odbočku, která měla vést ze silnice, po které jsme šli a odkud opravdu nebylo kam odbočit. Možná jsme zde byli příliš brzy – možná za pár let zde nějaká odbočka bude.

Cesta stoupala relativně strmě, vedla po silnici, ale provoz žádný. Jen tradičně byla cesta místy zasypaná. Kolem byla krásná příroda a naskytl se nám i krásný výhled shora na Mestii. Po několika kilometrech a troše bloudění jsme došli ke zmiňované lanovce. Ta však k naší lítosti nefungovala a tak jsme i dál pokračovali pěšky.

Vyšli jsme skoro až na samý vrcholek cesty, odkud se nám nabídly úžasné výhledy na okolo se rozprostírající zasněžené hory. Příroda ve Svanetii je opravdu nádherná. Za celou dobu jsme téměř nepotkali živou duši, kromě několika málo turistů, kteří směřovali stejně jako my k lanovce (na rozdíl od nás autem) a za pár okamžiků již v protisměru odjížděli zpět. Třeba ji do budoucna zprovozní celoročně. Po krátké pauze na vrcholku jsme se vydali zpět. Ten den celkem hodně pršelo, tak to příliš na velké túry nebylo. Po návratu do města bylo skoro všude zavřeno, takže doporučujeme zajít si na nákup dřív, než začne pršet. Počasí se naštěstí k večeru umoudřilo (a my si chytře schovali do auta trochu dřeva), takže jsme rozdělali oheň, udělali si večeři a šli spát.

Předlouhý den v Gruzii (6. den)

Nohy z předchozího dne ještě trochu bolely a tak jsme se rozhodli opět se vydat na cestu. Chtěli jsme se vrátit zpět z hor, nejlépe někam ke Kutaisi, ale nechtělo se nám jet stejnou cestou, jako jsme přijeli a tak jsme dostali geniální nápad, že to objedeme přes hory a ke Kutaisi přijedeme z druhé strany.

Po 40 km jízdy se geniální nápad ukázal jako naprosto příšerný. Vyrazili jsme dobře. Silnice byla ještě relativně v dobrém stavu do dalších dvou vesniček. Pak jsme vystoupali na kopec a silnice se změnila v prašnou cestu. Navíc to bylo na křižovatce a cedule samozřejmě žádná. Otipovali jsme, kde je cesta nejvíce vyježděná a tuto cestu určili jako hlavní. Vrhli jsme se tedy touto cestou z kopce dolů. Dojeli jsme do další vesnice (označení žádné).

Ve vesnici nebyl ani živáček, kromě několika prasat a dvou policistů, kteří nám pomohli identifikovat naši polohu a ukázali další směr (policisté v Gruzii na nás byli vždy hodní a mluví také docela dobře anglicky, což se hodí, když zabloudíte. Policejní stanici poznáte vždy – je to největší, nejmodernější a většinou nejluxusnější dům v každé vesnici či městě).

Autem do Ushguli

Jeli jsme po prašné cestě dál. Nikde ani živáčka, nikde žádné město ani vesnice, jen sem tam opuštěný dům. Čím déle jsme jeli, tím byla cesta horší a naše rychlost často nepřesahovala 20 km/h. Vypadalo to na dlouhou cestu. Čím více jsme se blížili Ushguli, tím více aut jsme potkávali. Maršrutky s turisty. S přehledem jsme je v našem jeepu předjížděli, ale i tak se statečně drželi na děravé cestě. Po několika hodinách drkotání jsme dojeli do Ushguli – nejvýše položeného trvale obydleného města. Leželo v mlžném oparu a kolem na stráních se ještě držel sníh. Vypadalo dost strašně.

Temné polorozbořené domy a strážní věže vypadaly, jako kdyby držely pohromadě jen silou vůle a měly každou chvíli spadnout. I tak ale na mnoha děravých střechách nechyběly satelity. Podél hlavní cesty bylo i několik hotelů a restaurací, takže očividně i zde se připravují na záplavy turistů. Ve městě je několik středověkých památek, většinou věží a nad městem je pevnost, ale vše je v dost dezolátním stavu.

Bohužel zde naše cesta skončila. Když jsme uvízli na další křižovatce bez značení a opět jsme se šli ptát na cestu (tentokrát vojáků), tak nám bylo řečeno, že dál na cestě leží tak dva metry sněhu a že průjezdná bude nejdříve v červnu. Zase jsme tu byli příliš brzy. Poděkovali jsme, otočili jsme auto a jali se potupně drkotat zase zpátky do Mestie. Ztratili jsme 80 km a tři hodiny jízdy. Zpět v Mestii jsme se jen rychle posilnili tyčinkou Snickers a Coca-colou a vydali se již po známé krásné cestě zpět směr Zugdidi. Cestou jsme udělali i dobrý skutek a svezli s sebou do města jednoho ukrajinského mladíka. O tom jak probíhá cestování autem po vysokohorských silnicích se u nás také dočtete…

V Zugdidi jsme pak nemohli neudělat zastávku u Dona Chicha, kde jsme se opět přecpali a ve vedlejším supermarketu doplnili zásoby. Pokračovali jsme dál po dálnici směrem ke Kutaisi.

Jak vlastně vypadá Gruzie z auta?

Bylo asi třicet stupňů a neskutečné dusno před bouřkou. Cesta byla rovná, relativně bez děr, lemovaná jedním městečkem za druhým. Sotva se objevila jedna cedule oznamující konec jednoho městečka, hned metr za ní byla další, oznamující začátek dalšího. Aspoň tu konečně bylo nějaké značení, takže jsme konečně aspoň věděli, kde jsme. Domy byly maximálně ve dvou řadách od dálnice, všechny skoro ve stejném stylu – nízké dvoupatrové domky, se zdobeným zábradlím na balkoně a venkovními schody do druhého patra.

Domy často měly vyzdobenou jen přední fasádu, aby budily honosný dojem, ačkoli ze strany byly obložené jen vlnitými plechy. Ve větších městech pak byly více či méně rozbourané paneláky a všudypřítomné budovatelské sochy marně čekající na lepší zítřky. Zajímavý poznávací zájezd po Gruzii od CK

Cesta ubíhala rychle a my najednou viděli řídící věž letiště v Kutaisi. Zas tak daleko jsme dojet nechtěli – ve městě bychom jen těžko našli místo na spaní. Sjeli jsme tedy z dálnice na příjezdovou cestu k jednomu z polí a usídlili se na noc tam. Bylo příšerné vedro a kousek od nás hučela rušná dálnice, takže spát moc nešlo. Až nad ránem začalo pršet a trochu se ochladilo.

Autorem je Helena Kejmarová

Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 1.3.2023

PC » Cestopisy » Naše cestování po Gruzii (Východ & Západ)