Cestování do Gruzie – letenky a půjčení auta 1/3

Po tříměsíčním odkládání plánování jsme se rozhodli, že je nejvyšší čas se rozhodnout a začít plánovat. Naše cestování po Gruzii bude trvat 8 dní. Jelikož už jsme měli nějakou představu, jak chceme tento výlet pojmout, tak plánování proběhlo celkem rychle.

Nenechte se zmást – letenky jsme měli koupené již od ledna. (Letenky za tak výhodnou cenu v akci od Wizzairu nešlo nekoupit). Nicméně do poslední chvíle jsme si nebyli jistí, zda skutečně poletíme…

Dovolená v Gruzii s CK od 21.479 Kč →

Do Budapešti vlakem a na poslední chvíli?

Cesta do Gruzie měla proběhnout skrz Budapešť do Kutaisi. Tzn. první problém byl, jak se dostat do Budapešti. Letecky jsme se ani nedívali, neboť víme, že to ani nemá cenu. Chtěli jsme zvolit pohodlnější a rychlejší cestu vlakem, ale paní na pokladně ČD nám rychle zhatila plány, když nám oznámila celkovou cenu jízdného.

Pokud rádi necháváte plánování na poslední chvíli, pamatujte, že jízdenky na mezinárodní vlaky je potřeba koupit minimálně tři dny předem, jinak jsou ceny několikanásobně vyšší (v tomto případě zpáteční jízdenka pro dva více než 5 000 Kč). Druhou možností je nekupovat lístky od ČD, ale od dopravce druhé strany, což minimálně v případě maďarských drah vyjde mnohem levněji.

To jsme ale zjistili až později. Za vděk jsme tedy museli dát žlutému autobusu, ve kterém v námi požadovaném čase zbývala poslední čtyři místa. Cena znatelně nižší a hodina navíc nás snad nezabije.

Půjčení auta v Gruzii aneb kdy je cena konečná?

Doprava do Gruzie byla tímto vyřešena, zbývalo vyřešit, jak se budeme pohybovat tam. Jelikož jsme toho chtěli vidět co nejvíce a času nebylo nazbyt, zvolili jsme půjčení auta v Gruzii. Jelikož naše plány obsahovaly i návštěvu hor a nechtěli jsme spoléhat na maršrutky, jasnou volbou bylo půjčení jeepu 4×4. Po rychlé návštěvě internetu jsme měli vytipováno několik půjčoven.

Ze všech nám však odpověděli, že požadovaný typ auta již nemají. Nakonec jsme uspěli až u MIMINO car rental, kteří mají sídlo v Batumi, s cenou na sedm dní 385$ plus příplatku 60$ za možnost zapůjčení a vrácení auta na letišti v Kutaisi. Po výměně několika emailů pro ujasnění nepřesností v podmínkách půjčení, zejména v oblasti pojištění, jsme dostali možnost přikoupit si extra pojištění (o čemž na netu nebyla ani zmínka) za 42$. Spolu s depozitem 100$ se finální cena vyšplhala na 587$!

Kolik stojí cestovní pojištění do Gruzie?

Z Prahy až na letiště Kutaisi (1. den)

Cesta autobusem proběhla až na klasickou kolonu na D1 bez problémů a my byli rádi, že jsme dorazili jen se 45-ti minutovým zpožděným. Stále jsme měli na přesun na letiště v Budapešti dost času, tak jsme si chtěli prohlédnout město. Naše těžké zavazadlo jsme si chtěli odložit v úschovně na přilehlém autobusovém nádraží.

Úschovna měla mít otevřeno do 21:00, avšak již v 19:30 nás z ní dědek odehnal, že za chvíli zavírá a že bychom se nestihli vrátit. Tudíž jsme se rozhodli jet přímo na letiště. Cesta budapešťským metrem vás vtáhne do historie a nostalgie. Návazný spoj autobusem na letiště byl už o něco méně strašidelný a my se konečně dostali na letiště – s dvouhodinovým předstihem.

Čekání na letišti v Budapešti

Letiště v Budapešti je relativně malé, s jediným funkčním terminálem, který je rozdělený na dvě části – 2A a 2B. Na celém letišti se nacházely všeho všudy asi tři vozíky na zavazadla (až při návratu jsme zjistili, že důvodem toho je to, že se jedná o placenou službu a vozíky je možné si vyzvednout pouze po příletu). Nicméně po dlouhém hledání jsme našli jeden z těchto tří zapomenutých vozíků a po lehkém popoběhnutí se nám ho podařilo ulovit těsně před dalším marně hledajícím cestujícím.

Kromě nedostatku vozíků nejsou v neveřejné části letiště ani žádné normální restaurace, kde by si cestující mohl zkrátit čekání a zahnat hlad, zachránil nás až Interspar a piknik na obrubníku před halou (nemají tu ani moc laviček). Za bezpečnostní kontrolou je restaurací již spousta, ale v době našeho odletu byly již všechny zavřené (od cca 22:00).

Samotný nástup do letadla pak probíhal z našeho pohledu lehce rozpačitě, kdy jsme z nástupního mostu byli nasměrováni do jakéhosi drátěného plotu, který silně připomínal vězení a tímto jsme byli přes část letiště „nahnáni“ do budovy, která zase silně připomínala chlév (prostě dobytčák). V této budově jsme byli opět zkontrolováni a nashromážděni a poté byly odstartovány závody, kdo bude dřív v letadle. Cestu letadlem nemá cenu moc popisovat – málo místa, všichni unavení, hned jsme odpadli (co jsme si zaplatili, to jsme měli).

Letenky do Gruzie za 4 990 Kč!

Přílet do Gruzie a půjčení auta (2. den)

Přistáli jsme v Kutaisi načas ve 4:40, ale jelikož jsme se potkali na příletech s dalším letem, projít pasovou kontrolou nám zabralo dost času. Hned na letišti je i takto ráno otevřená směnárna, avšak chlapec, který v ní pracoval, byl ještě dost unavený, takže vyměnit si peníze trvalo věčnost. Mezitím nás už nedočkavě prozváněl pán z autopůjčovny, tudíž jsme si museli pospíšit a hned za ním běžet.

Auto – Mitsubishi Montero Sport – lehce omlácené, ale jinak pěkné. Přejímka byla velice rychlá, jelikož pán z půjčovny nemluvil anglicky. Do protokolu se označily největší škrábance, zaplatily se peníze a auto bylo naše. Po nasednutí do auta a nastartování se na nás rozsvítila prázdná nádrž – super začátek. Vyjeli jsme tedy z letiště, bez mapy a hned na první křižovatce žádný ukazatel. Odhadli jsme tedy směr město a vydali se na cestu, doufajíce, že potkáme co nejdříve nějakou benzínku.

Benzínek jsme potkali hned několik, akorát všechny vypadaly, jako by je právě vybombardovali. Naštěstí po cca patnácti minutách jsme potkali jednu otevřenou, kde jsme vzbudili pána (tímto trochu protivného), který nám konečně natankoval. Uf, úleva :)

Odhadovaný směr do Kutaisi se ukázal být správný, nicméně brzy ráno v Kutaisi mapu ani človíčka neseženete (vyjma starých babek zametajících ulice). Vydali jsme se tedy bez mapy na vlastní pěst do našeho prvního plánovaného cíle – Borjomi.

Zajížďka při cestě do Borjomi

Cesta byla opět mizerně značená (vůbec) a po cca hodině jízdy jsme již začali být nervózní, protože cedule s „Borjomi“ se ani jednou neukázala. Nakonec se naše obavy ukázaly být správné, protože místo do Borjomi jsme dojeli do rozestavěného hotelového komplexu Sairme Health Resort. Tudíž jsme byli nuceni se vrátit, s celkovou zajížďkou cca 70 km.

Zpátky v Kutaisi, které se mezitím probudilo, jsme po chvíli bádání a optávání se (a troše adrenalinu v místním městském provozu) našli obchod s knihami, kde jsme konečně koupili mapu. Nejspíš to bylo jediné místo v Kutaisi, kde mapy měli a ani ty co jsme sehnali, nebyly úplně nejlepší kvality, takže vřele doporučujeme vzít si mapu už z domova.

Znovu jsme vyrazili, tentokrát již správným směrem na Borjomi. Cesta ubíhala po „dálnici“ relativně rychle a ještě jsme si jí zpříjemnili ve stánku s místním pečivem – khachapuri (šáteček z lístkového těsta plněný vynikajícím sýrem).

Konečně v lázeňském Borjomi

Konečně jsme dorazili do Borjomi. Je to vyhlášené lázeňské město, avšak nám se žádné lázně najít nepodařilo. Alespoň jsme se prošli po místní kolonádě a parku. Ve městě je plno zrekonstruovaných hotelů a stále zde probíhá čilý stavební ruch, ale turisté tu stále chybí. Doplnili jsme tedy alespoň zásoby v jednom relativně nad poměry velkém supermarketu a vyrazili dál.

Hned za Borjomi se nachází odbočka do lesa ke klášteru Green Monastery. Je schovaný trochu hlouběji v lese, ale autem se dá dojet až k němu. Po návštěvě příjemného a udržovaného kláštera jsme pokračovali dále kolem pevnosti Atskuri, ke které se nám bohužel nepodařilo najít přístupovou cestu, a tak jsme si jí prohlédli alespoň z nejbližšího okolí. 

Dále jsme pokračovali do města Akhaltsikhe, kde jsme natankovali a dále pokračovali k pevnosti Khertvisi. Cesta byla zrovna v rekonstrukci, tzn. plná děr na mamuty, které čekaly, až je někdo zasype, takže cesta spíš připomínala slalom. Navíc značení v Gruzii, ať už dopravní, značení měst, natož památek, je naprosto příšerné, takže jsme i napoprvé minuli správný příjezd k pevnosti a museli se otáčet.

U pevnosti nás přivítali žebrající psi. Vyšlápli jsme si kopec nahoru a jali se kochat. Na pevnosti jsme byli jediní. Vstupné se nevybírá ani jí nikdo nehlídá. Je už v dost dezolátním stavu, takže je z ní spíš už zřícenina. Nikoho to ale asi moc netrápí, protože nejčastějšími návštěvníky jsou asi volně pasoucí se krávy. Škoda.

Město Vardzia a první nocleh v Gruzii

Pokračovali jsme dále do skalního města Vardzia, které bylo ten den naším finálním cílem. Je to klášterní město, které vytesali do skály ve dvanáctém století. Jedná se o rozsáhlý jeskynní komplex, takže na jeho návštěvu je lepší si vyhradit více času. Tady už se vstupné vybírá, ale jedná se o relativně směšnou částku. Ale je vidět, že už se o město starají. Také je možné si zde zapůjčit audio průvodce v několika jazycích. Dole pod městem se na parkovišti nachází také restaurace, kde jsme se najedli a vydali se hledat naše první místo na přespání.

Nakonec jsme se usídlili na opuštěném parkovišti přes řeku naproti od skalního města. Jali jsme se připravovat náš vůz do lůžkové úpravy. Přestěhovali jsme všechny věci na přední sedadla a ta zadní sklopili s tím, že jsme doufali, že tak vznikne rovná plocha k spánku. Bohužel nejen že tam zůstal hrb mezi podlahou kufru a sklopenými sedadly, ale navíc jsme zjistili, že pod koberečkem v kufru je podlaha až podezřele vlhká.

Naštěstí jsme byli zásobeni igelitovými pytli na odpadky (skvělý vynález na cesty), takže jsme je rozložili pod sebe, dali dobrou noc dalšímu toulavému psovi, který se k nám přidal, a ulehli jsme k spánku. V noci je skalní město nádherně nasvícené, takže se vyplatí buď počkat do setmění anebo se na něj přijet podívat večer / v noci. Tím pádem však bohužel bylo i na „našem“ parkovišti v noci dost rušno.

Klášter, pevnost a další zajímavosti (3. den)

Ráno nás pak probudilo pronikavé kňučení vycházející zpod auta. Naše první myšlenka ještě v polospánku byla, že se auto nějak pohnulo a my jsme najeli na psa, tedy vlastně fenku máme-li být přesní, která nás celou noc hlídala. Vylezli jsme ven z auta zjistit, co se stalo. K našemu překvapení zpod auta vyběhlo malé štěně, které nás kvíkajíce začalo pronásledovat, ať jsme se hnuli kamkoli. Udělali jsme si snídani, podělili jsme se o ni s oběma pejsky a vydali se dál na cestu.

Vrátili jsme se zpět do Akhaltsikhe a odtud se vydali směrem ke klášteru Sapara. Značení v podobě křivého nápisu na garážových vratech opět nebylo zrovna důvěryhodné, ale nakonec jsme klášter našli. Prašná cesta stoupá hodně do kopce a opravdu je potřeba mít nějaké auto, které je na tento typ jízdy stavěné. Jinak už cesta samotná nabízí krásné rozhledy do okolní krajiny. Klášter samotný je pak schovaný mezi stromy v lese a je to přímo oáza klidu. Opět jsme tu skoro nikoho nepotkali. Vstupné se nevybírá, jen dobrovolné příspěvky v hlavní budově kláštera. A i tady jsou všudypřítomné krávy.

Znovu jsme se vrátili do Akhaltsikhe. Přímo ve městě se nachází pevnost Eliatsminda, o které se moc průvodců nezmiňuje. Je opravdu velká, opravená a krásně udržovaná. Taky už tu vybírali trochu vyšší vstupné. Na pevnosti už jsou jasně patrné prvky tureckého vlivu, jelikož se nachází relativně blízko u hranic. Přímo v pevnosti se také nachází několik restaurací a krámek se suvenýry, avšak s patřičnou turistickou přirážkou. Tady už bylo turistů hodně.

Přímo pod pevností na hlavním náměstí se nachází velký supermarket s benzínkou, kde jsme doplnili zásoby a pokračovali jsme v jízdě. Směr jsme opět spíše jen odhadovali, protože značení opět žádné.

Cestou do hor

Jeli jsme krásnou krajinou, kochali se výhledy do okolí, když tu najednou krásná asfaltová silnice skončila, což nás trochu znejistilo, jelikož jsme celou cestu měli jet po „Main road“. Zastavili jsme u jednoho dědy, co kopal příkop u silnice a zeptali se ho, zda jedeme správně. „Borjomi? Da, tudá, Borjomi.. Charošije budět“.

Uklidněni tím, že silnice se snad již brzy opět zlepší, jsme pokračovali v cestě. Ta se však nelepšila, naopak se horšila. Čím výš jsme stoupali do hor, tím méně asfaltu na cestě bylo. Navíc se začal postupně objevovat sníh. Jediné, co nás uklidňovalo, bylo, že občas jsme potkali auto v protisměru, takže snad byla cesta průjezdná.

Odbočit jsme nikde špatně nemohli – nebylo kam. Sněhu postupně přibývalo, až jsme se ocitli ve štěrbině obklopeni dvoumetrovými stěnami sněhu. Sem tedy jaro ještě nepřišlo. Modlili jsme se, abychom nepotkali nic v protisměru a v rámci možností co nejrychleji daný úsek projeli. Sestoupali jsme zpět do údolí. Sníh zmizel, ale cesta se stále nezlepšila.

Ale alespoň už na tom pracovali. Stavěl se tam tunel přes hory, který by měl tuhle prašnou cestu nahradit. A dole v údolí se zase stavěla vodní elektrárna. Takže všude písek, prach, štěrk a spoustu náklaďáků. Ale alespoň jsme byli zpět v civilizaci (v horách jsme potkali jen jednoho chlápka se sekerou přes rameno :) ). O několik vesnic dál se už i cesta zlepšila a my se tak mohli o něco rychleji přibližovat našemu cíli. Děda tedy nelhal „charošaja byla“, jen zapomněl zmínit, že se zlepší až za cca 70 km a nebo po dostavbě tunelu za několik let.

Moderní mrakodrapy v Batumi

I přes zpomalení dané stavem silnice jsme na sklonku dne dorazili do Batumi, kde jsme chtěli ten večer zůstat. Okraj Batumi byl příšerný. Polorozbourané domy, mezi kterými byly vyvěšené šnůry s prádlem, které se ve větru kývalo jak strašáci. Na ulicích rozdělané ohýnky, cesta neskutečně zaprášená a jen těžko se dalo odhadnout, pro kolik jízdních pruhů byla zamýšlena.

Avšak jelikož provoz houstl, jezdilo tam až pět aut vedle sebe. Když jsme dojeli do centra, resp. k pobřežní kolonádě, bylo by to, jako by člověk dojel do jiného světa. Vše se staví nové a ve velkém stylu – vysoké skleněné mrakodrapy, moderní hotely a kasína, i sídla těch co nevědí co s penězi a tak si nechávají stavět budovy ve všech možných i nemožných architektonických stylech, takže kolonáda je jedna velká architektonická slátanina.

Jinak je však hezky opravená a udržovaná a vybízí k procházkám. O samotné pláži se to už říct nedá. Ta byla rozhrabaná od bagru a plná kamenů. Ale třeba zrovna jen pracovali na její úpravě. Je vidět, že se opravdu hodně snaží upravit město pro turisty.

Auto z půjčovny dojezdilo

Jelikož však bylo už docela pozdě, tak se nám už moc nechtělo procházet, a tak jsme se vrátili k autu a chtěli vyrazit jet hledat místo na přenocování. K našemu překvapení, zklamání a trochu i úděsu však auto již nenastartovalo. Asi ho ta cesta přes půl Gruzie odrovnala tak jako nás.

Naštěstí to statečně vydrželo až do Batumi, kde měla naše půjčovna sídlo, takže jsme nové auto měli během 20-ti minut. Naštěstí byl v autě zabudovaný GPS lokátor, takže nás hned našli, jelikož my jsme vůbec netušili, kde jsme.

Nové auto vypadalo lépe než to původní a, zaplať pánbůh, mělo i suchou podlážku v kufru, takže jsme již aspoň nemuseli spát na hnijícím koberečku (všechno zlé, je pro něco dobré). Znovu jsme tedy vyjeli. A znovu se na nás rozblikala prázdná nádrž. Naštěstí ve městě nebyl s benzínkami problém, jen cena benzínu už byla o něco vyšší.

Vydali jsme se na sever, jelikož naším dalším cílem bylo jezero u města Poti a tak jsme se mu chtěli začít přibližovat. Provoz byl velmi hustý, jelikož Gruzínci z nějakého záhadného důvodu vyráží na silnice především večer. Cesta vedla skoro celou dobu podél pláže. Našli jsme místo kousek za jedním městečkem, kde byla před pláží plocha, na které se dalo zaparkovat a k naší radosti parkovalo kousek od nás několik dalších aut včetně karavanu. Na pláži jsme si udělali oheň (na pláži bylo dost větví i všeho možného bordelu, takže bylo co pálit), udělali jsme si večeři a šli spát.

Autorem je Helena Kejmarová

Oficiálním autorem a garantem článku je Tony. Aktualizováno dne 11.2.2023

PC » Cestopisy » Cestování do Gruzie – letenky a půjčení auta 1/3