Ostrov Giglio a cesta domů
Při častém bloumání Portem San Stefano, když jsme čekali na výsledky z autoopravny, jsme i tady objevili spoustu příjemných míst – kavárny, posezení v přístavu, pláže – ale především jsme si všimli trajektů, které co hodinu přijížděly a odjížděly. Zjistili jsme, že jejich cílem je malý blízký ostrov Giglio, a když jsme se dozvěděli, že cesta tam a zpět nás oba dohromady vyjde na 60E, neváhali jsme. Převoz trajekty zajišťují firmy Toremar a Maregiglio, vyzkoušeli jsme obě možnosti a žádný velký rozdíl jsme nepocítili.
Nejlevnější letecká dovolená do Itálie od 5 900 Kč >>
Ostrov je od pevniny vzdálený 18 km a plavba trvá hodinu, je malý a jezdí tam pravidelná autobusová doprava, takže jsme auto ani nepotřebovali. Navíc jsou na něm jen tři města – Giglio Porto s přístavem, Giglio Campese na západním břehu ostrova a Castello Giglio, opevněné středověké město na vrcholu uprostřed ostrova. Troufám si říct, že i kdybychom měli pojízdné auto, nechali bychom jej na pevnině – města jsou totiž dopravou propojená. Zároveň je ostrov součástí národního parku Toskánské ostrovy, což zaručuje, že pokud po ostrově budete chodit pěšky, vždy bude co k vidění z místní přírody.
Pobřeží ostrova Giglio
Přístav Porto Giglio
Nejdříve jsme si užívali Porto Giglio – už zdáli jsou z trajektu vidět domy u přístavu, které hrají různými barevnými pastelovými odstíny. K navštívení tu lákají především restaurace a bary u přístavu, je to spíše rekreační středisko – z historických budov zde můžeme navštívit kostel Santi Lorenzo e Mamiliano z roku 1958. Místo se smutně zapsalo do dějin roku 2012, kdy na mělčině poblíž přístavu ztroskotala italská loď Costa Concordia.
Na západní pobřeží
My jsme si koupili několik lístků na autobus a jeli do kempu Baia del Sole poblíž Giglio Campese – přestože byl téměř plný, místo se pro nás našlo a nepůsobil přeplněně, což nás překvapilo – na ostrově jsou jen dva kempy. Z kempu se dá po pobřeží dojít na různá skaliska a užít si tam soukromí při koupání, nebo se jít okoupat na pláž v Campese, které je ovšem spíše turistickým městem. Vzhledem k tomu, že ostrov je tvořen žulou, doporučovala bych spíše koupání mezi skalisky spojené s potápěním – voda je zde krystalově průzračná, nejhezčí za celou italskou cestu!
Středověké Castello Giglio
Jedeme domů – trajektem a stopem
Po poslední noci na ostrově jsme si v jednom z barů v Porto Giglio dali poslední ostrovní pivo a Aperol, sedli na trajekt a na pevnině vyrazili na stopa. Bohudík nám první den štěstí přálo a my se dostali až za Benátky, a to se čtyřmi auty. Tam jsme za jednou benzinkou postavili stan a ráno chtěli vyrazit dál – ale tento den byl naopak skutečné smolný. V Itálii byl státní svátek a zároveň prodloužený víkend, a tak většina aut byla plná a jeli spíše na víkend k moři, než na Vídeň, jak jsme potřebovali my. Za celý úmorný den jsme se kvůli tomu posunuli jen o 150 km, a to do podhůří Alp k vesnici Pontebba před Tarvisiem.
Z Itálie do Rakouska
Stopujeme z Itálie před Tarvisiem
Třetí den se to ale zase otočilo – hned ráno jsme stopli horolezce, kteří jeli do Tarvisia, my si tam nakoupili poslední italské lahůdky a pomalu šli najít místo za městem, kde bychom mohli stopovat do Rakouska – ale jen tak nám zastavila Rakušanka, že byla v Itálii pro léky, které jsou tma levnější, a že nás hodí na první rakouskou benzínku. Byli jsme neskutečně rádi, protože tam nás brzy nabralo další auto a dál, jako poslední, starší pár s autem starším, než byla naše Felicie, vracející se z festivalu (a i to, že měli auto plné hudebních nástrojů, je neodradilo a vzali nás, děkujeme!). Ti nás dovezli až do naší vysněné Vídně, kde jsme prošli Prater parkem až ke stadionu a U2, kde staví Student Agency. Na wifi jsme koupili last minute jízdenku do Brna a za hodinu už jsme jeli, rádi, že budeme konečně doma a šťastní z toho, že si umíme užít volno i když nás potkají nečekané události.
A co mám v plánu letos? Itálii! Musíme přece dokončit zamýšlený okruh, který jsme loni naplánovali, a podívat se do Říma, do Kampánie a Kalábrie a snad i vylézt na Corno Grande v národním parku Abruzzo.
Autorem je Denisa Janáčová
